Rusalka by z českého operního divadla nikdy neměla zmizet, v brněnské opeře se alespoň znovu objevila. Navíc ve strhujícím nastudování, důstojném velkého díla.
Před námi není lesní jezírko a zelený mužík na topole podle skal, ale svět bytostí, kterým nerozumíme. Vnímáme je jen skrz průsvitné, a přece neprostupné stěny japonského příbytku. Vodník je spíš vládce tohoto světa než starostlivý tatík a jeho střelné lamento k bledé Rusalce zní napůl jako výhružka. Vodní hladina je naznačená modrou zářící linií, místy se rozvlní do prostoru v zadní projekci. Stylizovaná pohyblivá stěna se spouští shora a tvoří neostrý předěl mezi živly a lidmi. Jen kentauři mohou tam i onam, patří do obou světů zároveň, stejně jako Ježibaba a její alter ego – Cizí kněžna. A navíc Černá laň, nositelka svůdně jednoduchých řešení, jablka i dýky s jejíž pomocí se může vrátit mezi své sestry Rusalka – Bílá laň, jež byla ulovena. Měsíc není jako rybí oko, ale jako oko vševidoucího strážce, který všechno sleduje, vnímá a nakonec se pomalu rozhýbe jako kyvadlo hodin, které měří čas zbývající do věčnosti. Kolem soch Matyáše Brauna míjejí kostýmy, které si půjčily imaginaci Gustava Klimta. Baroko a secese si tu podávají ruku jako v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.
Lidský svět, to jsou malované kulisy loutkového divadla, lovecké trofeje a erby nošené s nediskutovanou totalitní posvátností. Rituály bez obsahu, společné pózování Prince a lovecké družiny s kořistí, etiketa u stolu, povinnosti hostitele stavěné před city milence, aby jako tisíckrát opakovaná mantra nakonec pohnuly srdcem i duší. Lidskou duší, kterou musí pomilovat Bůh, aby došla klidu, jak připomíná posledními slovy prokletá Rusalka. A velikosti její oběti nic neubere ani tisíc kuchyňských utěrek, na nichž je toto sdělení vyšito. Některé pravdy jsou tak velké, že je nelze rozmělnit.
Janáčkovo divadlo nazvalo novou inscenaci Rusalky Antonína Dvořáka scénickou básní, což nebylo nijak nadnesené, ačkoliv se tomu režisér Vladimír Morávek poněkud bránil. Na nabídku režírovat jednu z nejoblíbenějších českých oper přistoupil v době, kdy vrcholila první vlna emocí kolem snižování dotací příspěvkovým organizacím v Brně a Daniel Dvořák publikoval svůj provokativní návrh na zrušení operního souboru. Vladimír Morávek k tomu podotkl, že nabídku přijal jako vyjádření postoje k tomuto návrhu, který – jakkoliv se jednalo o jasnou provokaci – neměl být vysloven nahlas už jenom proto, aby ho tupě škudlivá magistrátní smečka náhodou nevzala vážně. Musím říci, že bych byl rád, kdyby tímto způsobem – tedy skvěle odvedenou uměleckou prací – vyjadřovalo své postoje více umělců. Opera bez velkého vnějšího konfliktu postavená na vnitřním vývoji Prince a především Rusalky držela publikum v pozorném napětí jako dobrodružný film.
Chtěl bych se tu jen krátce pozastavit nad tolikrát diskutovaným a proklínaným přenášením děje do jiného času či prostředí. Divák bažící po “klasických” inscenacích obvykle není schopen popsat, co tím vlastně myslí, kromě toho, že by jevištní provedení mělo vypadat přibližně stejně jako před sto lety. V tom mohl spočívat kámen úrazu Morávkovy inscenace přestože Rusalku není kam přenášet, pohybuje se v pohádkové neurčitosti (ačkoliv pohádkou není), zcela mimo reálný čas i prostor. Fixace konzervativního diváka na realistickou přírodní scénu a vodníka v zeleném fráčku s blánami mezi prsty je ale velmi silná a o to víc hodnotím fakt, že básnivé jevištní ztvárnění mělo úspěch i u obecenstva. Troufám si tvrdit, že příčinou tohoto úspěchu byla promyšlená důslednost celkové koncepce a estetická svrchovanost, která dokázala skloubit barokní sochy, secesní kostýmy a prvky japonské kultury do jednotně působícího výsledného tvaru. Všechny tyto zdánlivě nesourodé inspirace měly navíc vysledovatelnou logiku od vyjádření emocí, lovecké symboliky až po ztvárnění vzdáleného, nepochopitelného světa. Vladimír Morávek navíc režíroval maximálně “pěvecky”. Zahrnul jeviště vedlejšími akcemi v zadním plánu, zatímco pěvci mohli v klidu zpívat na rampě aniž působili staticky díky dobře voleným, často i velmi patetickým gestům a uměřenému pohybu. Setkal se tu současný režisérský přístup s myšlením operního staromilce ve zcela nečekané a funkční syntéze. Scéna Daniela Dvořáka kombinovala barokní sochy se strohou funkčností japonské bytové architektury, v kontrastu byla záměrná prvoplánová naivita kulis lidského prostředí. Neadekvátně přehnaná byla rudými zářivkami žhnoucí pekelná chatrč Ježibaby – její příbytek by měl být stejně jako ona spíš na pomezí dvou světů, ne mimo ně. Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové se inspirovaly plátny Gustava Klimta a připomínaly dobu, v níž Rusalka vznikla, i ohlasy secese v libretu.
Korunou vynikající inscenace ale bylo hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, jak tomu v opeře má a musí být. Každá úspěšná opera musí stát na silné a dobře provedené hudbě, v opačném případě nepomohou myšlenkové obsahy, filosofické přesahy ani důmyslné interpretace. O silné hudbě Rusalky asi není potřeba diskutovat a Jaroslavu Kyzlinkovi orchestr básnil ve výkonu, jenž tvořil hudební obraz mystéria o lásce, zradě, smrti a spáse. Bylo znát, že dirigent má Rusalku dobře zažitou a koncepčně přesně ví, co si s ní počít. Lyrický, měkký zvuk smyčců vytvářel základ romanticky sytého, širokého, ale zároveň dobře čitelného zvuku orchestru. Zcela v duchu klasického rysu Dvořákovy tvorby se nesla tempová uměřenost a strohé vnímání rytmu bez zneužívání rubata, posunů na dlouhých slabikách apod. Nutno říci, že Jaroslav Kyzlink si po této stránce velmi vzorně všímá i pěvců – nejen co se týká nástupů, ale pomáhá jim držet se v rytmu jak to jenom jde. Jistota, kterou jim to bezesporu dodává, byla znát na vesměs výborných výkonech. Vynikající dojem kazily horny, především sólová v prvním aktu. Sbor odvedl svou práci na úrovni, na jakou je Brno zvyklé – tedy na té nejvyšší.
Ansámbl Lesních žínek tvořily Tereza Merklová Kyzlinková, Jana Wallingerová a Radka Hudečková. Hlasy se jim dobře pojily, zpívaly sympaticky na celek a neproducírovaly se. Drobné rytmické rozkolísanosti v začátku první scény rychle zmizely, ve třetím dějství byly perfektní. Jiří Sulženko má barvou spíš světlejší bas, mechanicky očekávané hakenovské profondo to není, ale ani tremolo, které k velkému představiteli Vodníka také patřilo. Sulženko byl vynikající v lyricko-dramatických pasážích, které tvoří větší část Vodníkova partu, úvodní komická scéna s žínkami jeho naturelu zřejmě není úplně blízká. Ve svém velkém výstupu ve druhém dějství strhl publikum zcela zaslouženě k “nepatřičnému” potlesku na otevřené scéně. Pavla Vykopalová byla lyrická, křehká, dojemná a nesentimentální Rusalka, její výkon byl fantastický od začátku až do konce. Myslete si o něm libovolný superlativ a pravděpodobně se nespletete. Bylo jí také i v těch nejvypjatějších pasážích dokonale rozumět stejně jako Jiřímu Sulženkovi. Ježibaba Heleny Zubanovich se vymykala z celku komolenou výslovností češtiny, což bych jí odpustil, ale hůře také nevyrovnaným hlasem, kde horní oktáva byla znělejší než spodní. Vyrážené vysoké tóny s nepěknou veristickou manýrou vybočovaly z čisté interpretace ostatních pěvců, kteří si vystačili s čistě hudebními prostředky bez stylizovaných výkřiků, parlanda atd. V kombinaci s výtvarnou vulgaritou jejího příbytku mě napadlo, že by to snad mohl být i záměr, ale spíše se tyto dva aspekty setkaly neplánovaně. Petr Císař zazpíval tristanovsky tesknou píseň Lovce s maximální snahou a bez vyložených chyb, potřeboval by nabýt více jevištní jistoty. Peter Berger zpíval s mírnou indispozicí znatelnou v nenápadném, snad podvědomém šetření hlasem v prvním dějství, ale i tak byl obdivuhodný – lyrickými prostředky se dokázal vyrovnat s nejednoznačnou rolí rozpolceného Prince a jeho výkon s časem stále rostl k lepšímu. V duetu s Cizí kněžnou a ve finále s Rusalkou už byl perfektní. Komický výstup Hajného a Kuchtíka v úvodu druhého dějství výrazově mírně vyšuměl. Martina Králíková a Jiří Klecker pojali bodrý hlas xenofobního lidu příliš vážně. Týkal se jich také nejvážnější škrt v celé partituře – jejich výstup ve třetím dějství byl zcela vypuštěn. Iveta Jiříková jako Cizí kněžna zpívala hezky, ale potřebovala by pro tuto roli mohutnější hlas a dramatičtější projev, tady příliš mnoho lyriky není na místě. Její role se zrcadlově doplňovala s Ježibabou, která za ni ve finále druhého dějství převzala verš “v hlubinu pekla bezejmenou”.
Na závěr bych této inscenaci rád popřál co nejdelší jevištní život. Myslím, že by se mohla stát součástí repertoáru, která bude stát za návštěvu a obnovování ještě po mnoha letech.
Antonín Dvořák: Rusalka, libreto Jaroslav Kvapil. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, režie: Vladimír Morávek, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, choreografie: Ladislava Košíková, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Rusalka – Pavla Vykopalová, Princ – Peter Berger, Vodník – Jiří Sulženko, Cizí kněžna – Iveta Jiříková, Ježibaba – Helena Zubanovich, Kuchtík – Martina Králíková, Hajný – Jiří Klecker, 1. žínka – Tereza Merklová Kyzlinková, 2. žínka – Jana Wallingerová, 3. žínka – Radka Hudečková, Lovec – Petr Císař. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 24. 2. 2012 (premiéra), Janáčkovo divadlo, Brno.
Poznámka: Obrazový doprovod je spíš ilustrační, protože fotky s kompletním premiérovým obsazením nejsou zatím k dispozici. Autorkou je Jana Hallová.
Leave a Reply to Libor Němec Cancel reply