Rudolf Komorous, přirozené hlasy a kontrolované ječení

10. 6. 2014, 0.46 | Boris Klepal

Rudolf Komorous, foto archiv NODO

Rudolf Komorous, foto archiv NODO

Opera No No Miya patří v rámci New Opera Days k těm starším – vznikla už v roce 1988, v Evropě se ale nikdy nehrála. Skladatel Rudolf Komorous (1931) emigroval po roce 1968 do Kanady, kde žije dodnes. Jako jediný z letošních autorů NODO je úzce propojen se světem konvenční opery: hrával v orchestru Smetanova divadla. No No Miya vychází svojí strukturou z tradice japonského divadla nó, předlohu napsal Zeami Motokijo ve 14. století.

Hrála se už v České republice nebo dříve v Československu některá z vašich oper?
Ne, nehrála. Já jsem napsal jenom dvě opery. Svoji první komorní operu jsem napsal ještě v Praze a libreto bylo v češtině, ale v Praze se nikdy nehrála. Premiéra s libretem přeloženým do angličtiny potom byla v New Yorku a hrála se i v Buffalu. Je to krátká opera Lady Blancarosa pro dva ženské hlasy bez doprovodu. Tady se to hrálo často.

Vaše opera vychází z tradičního japonského divadla nó – je to poznat i v hudbě?
Absolutně ne. Ten malý orchestřík, pro který je to napsané, obsahuje nástroje jako basová elektrická kytara, saxofon a podobně. Já jsem vzal tu původní hru Zeamiho Motokija, která byla napsaná někdy ve čtrnáctém století, a vzal jsem ji v anglickém překladu. Ten ale nebyl moc dobrý. Byl přesný, protože ho udělal nějaký vědec, ale vůbec neměl poetickou kvalitu a k hudbě se nehodil. Tak jsem tu hru vzal a celou ji přepsal podle sebe. Celá ta záležitost jak to jde po sobě, jak kdo mluví a nemluví, celá ta struktura je podle Zeamiho, ale slova jsou všechna moje.

Takže dramaturgicky nó a hudebně Evropa.
Ano.

No No Miya bude uvedena v jednom večeru s Mistrovskými díly Petra Kotíka, v šedesátých letech jste spolu zakládali soubor Musica Viva Pragensis. Těší vás takové umělecké shledání?
No tak ano a ne, protože Petr žije v New Yorku a my jsme byli celou dobu ve styku. Já neříkám, že spolu mluvíme každý měsíc, ale nikdy to nedopadlo tak, že já jsem byl tady a on někde pryč… víte, jak to myslím. Není to žádné shledání, je to pokračování našeho starého kamarádství.

Takže jste byl u toho, když tu v roce 1964 vystoupil John Cage s Markem Cunninghamem a Robertem Rauschenbergem.
Jistě, protože my jsme pro ně s Musicou Vivou hráli. Dokonce Cage a ten pianista slavný, jak se jmenoval… David Tudor, oni byli u nás v Holešovicích v bytě, protože Tudor se chtěl naučit vařit české ovocné knedlíky. Tak ho to moje manželka učila. A když jsem přišel na americký kontinent, tak byl Cage tak hodný, že mi obstaral moje první místo. Bylo to v Americe v Minneapolis na Macalester College. On jim o mně řekl, že jsem z Evropy a aby mě najali, že by to mohlo být zajímavé. Tak jsem tam učil skoro dva roky, než jsem se vrátil do Kanady.

Sledujete hudební dění u nás, nebo jen jako malou součást velkého hudebního světa?
Já na to nemám dobré spojení, takže jsem si vědom toho, že spoustu věcí nevím. Na druhou stranu ale zase řadu věcí vím, protože když se dostanu k nějaké informaci, tak ji samozřejmě sleduji. Nejsem ale absolutně up-to-date, jak se říká.

Co pro vás znamená Richard Wagner, Giuseppe Verdi a vůbec konvenční opera?
Znamená pro mě hodně. Já jsem fagotista a hrál jsem skoro dvacet let ve Smetanově divadle (dnešní Státní opera Praha – pozn. red.), takže jsem většinu těch oper hrál a mockrát. Čili já jsem s celým tímto světem důvěrně obeznámený. Ten orchestr byl velmi slavný, hráli jsme dokonce tisící představení Prodané nevěsty – Krombholc to chtěl hrát s naším orchestrem, protože jsme na to byli lepší a modernější. Mám s tím velké zkušenosti, spoustu let, a vím jak to tihle lidi, o kterých mluvíte, napsali, a jak to zní. Já s nimi nemám žádné problémy, ale nemyslím si, že budoucnost opery je v téhleté velké opeře. Moje myšlenka je, že budoucnost opery je velká, ale bude to komorní opera. Něco takového jako je třeba No No Miya nebo i Lady Blancarosa. Tu jsem napsal v roce 1963 a určitě jsem byl jeden z prvních „new music“ skladatelů, který napsal operu, možná jsem byl úplně první. Každý nad tím tehdy ohrnoval nos, ale možná právě proto jsem ji napsal. Ale okamžitě od samého začátku mi bylo jasné, že to nemůže být pro orchestr dole v orchestřišti a nahoře hulákají zpěváci. Já ani nemám rád tenhle italský způsob zpěvu. Nedávno jsem viděl v televizi jednu z nejslavnějších amerických zpěvaček, sopranistku, už si nevzpomínám na jméno. A ona se sama smála, když se mluvilo o italském zpívání a říkala, že je to „controlled yelling“ – kontrolované ječení. A ona je to pravda, oni to kontrolují opravdu dobře, ale já mám raději takové ty přirozené hlasy. Já mám nejraději, když je to zpívané tak, jak jsou dnes ty barokní hlasy, ne to kontrolované ječení. A já věřím, že v komorní opeře je velká budoucnost: působí přímo na lidi, jsou v ní emoce, ale ne jako Wagner, orchestr a ohromná budova. Já jsem dokonce udělal obrázek, jak by měla vypadat budova komorní opery, to je takový můj sen.

V Brně je komorní soubor, který se zaměřuje na autorskou tvorbu, jmenuje se Opera Diversa…
…no to je ohromné, pošlete jim ode mě pozdrav a ať mi pošlou nějaké programy. To jsem si myslel už na začátku šedesátých let, ale tehdy tomu nikdo nevěřil. To jste mi udělal radost, že jste mi to řekl.

Jaký to má smysl psát dnes opery, jaký je zájem publika o novou tvorbu – může vzniknout nějaká nová Bohéma?
To se ví, že může, ale v tom komorním vydání. Já si myslím, že to má publikum, alespoň tady se moje komorní opery hrály před nabitým divadlem. Moje věci se dají hrát na normálním pódiu, protože absolutně nechci, aby byl nějaký orchestr dole někde ve sklepě, to nepadá na váhu. Všichni musí být na jevišti. Tady to velkou budoucnost má a podle toho, co říkáte, tak u vás taky.

Zanechte komentář