Chudý, ale nesmírně talentovaný hoch studoval na pražské konzervatoři u Antonína Dvořáka, doprovázel Jana Kubelíka na americkém turné, v Americe se také usadil a svým skladatelským uměním proslavil, zbohatl, jeho melodie zlidověly a hrají se s oblibou dodnes. Byl by to pěkný námět na operetu, jen už by ji musel napsat někdo jiný než Rudolf Friml – zřejmě jeden z nejhranějších skladatelů, kteří pocházeli z Čech.

Jistě, můžeme s pýchou počítat, kolikrát bude v této sezóně po celém světě uvedena Rusalka nebo Její pastorkyňa, jak všichni znají Vltavu, ale zkuste spočítat, kolikrát si někdo nechal na svatbě zahrát Indiánskou píseň lásky, kolikrát si někdo zapískal Oslí serenádu a kolik lidí zná alespoň nejslavnější píseň z Frimlovy nejslavnější operety (Ó) Rose Marie (buď mojí!). Od jejího vzniku letos uplynulo 90 let a od narození Rudolfa Frimla 135, důvod k připomenutí skladatele i jeho díla je tedy dvojnásobný. A musím i přiznat, že mé osobní preference s tím nemají společného vůbec nic.

Opereta v mém nejednoznačném žebříčku hudebních hodnot prakticky nemá místo – je to pro mě natolik neuchopitelný žánr, až vlastně vůbec nevím, jak se k němu postavit. Sentiment, laskavý humor, hudba, která jde po hitových efektech, řeklo by se, že žánru chybí hloubka. Chybět ovšem může jenom něco, co patří k věci, a v operetě žádné filosofování nemá co dělat – ať už hudební nebo textové. Kdo si na ně potrpí, ten musí jít jinam a většinou to tak také dělám. Nejsystematičtější výjimkou byl zdejší cyklus Co jste (ne)chtěli vidět, v němž jsem se povrchně probral televizními inscenacemi hudebně-dramatických děl, ponejvíce právě operet. Byly mezi nimi perly jako Offenbachovi Bandité (ve skutečnosti opéra comique, ale nebuďme puntičkáři), bizarní „what the fuck“ díla jako Bílý akát a mizérie jako podivně vyluhovaná verze Mam’zelle Nitouche.

Rudolfa Frimla (7. 12. 1879, Praha – 12. 11. 1972, Los Angeles) je nečestné označovat za českého skladatele – sice se tu narodil i hudbě vyučil, ale od 27 let žil v USA, kde se etabloval a stal se jedním z evropských hudebníků, kteří vytvářeli americkou hudební tradici. K české hudbě a jejímu letošnímu roku ale přece jen částečně patří – byť ho oficiální stránky zapírají➚ – a směs z jeho populárních melodií také. Komu se z „easy listening“ hudby dělá intelektuálská kopřivka, ten má pro dnešek smůlu.