Dnes by se dožila devadesáti let legendární italská sopranistka Renata Tebaldi (1922–2004), jedna z nejkrásnějších a nejimpozantnějších postav opery 20. století. Uctěme památku největší italské poválečné sopranistky ukázkou z jedné z jejích nejlepších nahrávek, Serafinova Mefistofela (Siepi, Del Monaco…).

Toscanini ji nazval “una voce d’angelo“ (andělský hlas), Pavarotti “una persona d’angelo“ (andělský člověk). Ve své době hlavní konkurentka Marie Callas se vyznačovala jedinečně mohutným, vyrovnaným a krásným hlasem a vroucím dramatickým projevem. Nikdy neprovdaná dáma byla ztělesněním pokory a noblesy interpretačního stylu své generace – ukončila kariéru záhy po padesátce; z úcty k umění i sobě samé nechtěla raději podávat žádné než ne-dokonalé výkony. Častá partnerka Maria del Monaca, Franca Corelliho či Carla Bergonziho, jenž ji zve dosud svou “sestrou“, slavila úspěchy na všech významných světových scénách a patřila k hlavním tvářím londýnské nahrávací společnosti Decca, pro niž vytvořila řadu dnes již učebnicových nahrávek (celkem se podílela na 134 operních nahrávkách; první byl Lohengrin r. 1947, poslední Otello r. 1973). Byla ideální představitelkou verdiovských a veristických postav. Po ukončení kariéry kvůli svému (úctyhodně upřímně a tvrdě artikulovanému) kritickému postoji k tzv. moderním trendům, zejména komercionalizaci opery a úpadku vzdělání a hloubky dramatického prožitku zpěváků, odmítala chodit do divadel a dávat mistrovské kurzy.

Maria Callas řekla, že srovnávat ji s Tebaldi je jako srovnávat šampaňské s Coca-Colou. Tebaldi kontrovala, že šampaňské dříve zkysne. Plácido Domingo vzpomíná, že Gavazzeniho komplet Andrey Chéniera s Tebaldi a Del Monacem byl největším hudebním zážitkem jeho mládí. Nesmrtelná zůstává též její kreace Adriany Lecouvreur, s níž se Tebaldi lidsky a umělecky identifikovala.