Září už je za polovinou a Zápisník zmizelého se stále nemůže vzpamatovat z prázdnin. Důvod je jednoduchý – jsem v nich taky pořád zabořený a nechce se mi ven.

Nechci si stěžovat, že bych v červenci a srpnu neměl co dělat, to se mi opravdu nepoštěstilo, ale jiný rytmus a volné večery mi vyhovovaly víc, než jsem čekal. Ani si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy netěšil na sezónu a nechtělo se mi na žádný koncert. Ale doufám, že prázdniny už jenom straší koncem ocasu, stejně jako se mi minulá sezóna protáhla do prázdnin díky festivalu Vs. Interpretation. Byl to bezvadný, náročný a místy až vyčerpávající svátek improvizované hudby v dusné atmosféře pražského klubu NoD. A nerad bych zapomněl na vystoupení kapely Les Rihinocéros➚ ve zkušebně Báry a Tomáše Přidalových. Byla to vlastně soukromá akce pro nějakých třicet lidí v rozpadajícím se areálu Vlněny, ale atmosférou aspiruje na jeden z koncertů roku. A taky jedna fajnová večeře ve Viničných Šumicích by se měla zmínit, ale ta už se netýká hudby.

Ono se vlastně i je na co těšit, ale nemůžu se k tomu odhodlat. Zasekl jsem se přes léto na starých nahrávkách, ke kterým se rád vracím, a nemám na ně obvykle moc času. Prsten Nibelungův, ať už s Wilhelmem Furtwänglerem z Říma nebo jako právě teď na legendární nahrávce Georga Soltiho. Došlo i na staré vinyly a téměř fyzický orgasmus nad dvojalbem Trout Mask Replica Captaina Beefhearta a jeho Magic Bandu. Kdyby vám někdo tvrdil, že existuje lepší rocková nebo snad alternativní deska, nevěřte mu. Ozval se mi německý znalec a sběratel operet Daniel Hirschel, zaujaly ho moje kratičké postřehy z cyklu Co jste (ne)chtěli slyšet a rád by viděl mimo jiné českou verzi socialistické operety Bílý akát – překvapivý přesah tři roky staré prázdninové legrácky. Na „starý Taliány“ jsem nezapomněl, co by si bez nich opera počala. Bartolettiho živá nahrávka božské buffy Don Pasquale z La scaly je pořád stejně zábavná i po sté. A Norma s Marií Callas, Francem Corellim, Christou Ludwig a Nicolou Zaccariou je… no vlastně je to norma. Navíc to celé diriguje Tullio Serafin, kdyby té slávy bylo někomu málo.

V této sezóně budu dělat lektorské úvody k přenosům z Metropolitní opery v brněnské Redutě, takže aspoň ve zprostředkovaném kontaktu se současnou operní špičkou zůstanu. A taky je tu samozřejmě Vídeň, pořád tak krásně blízko – listopadová premiéra Musorgského Chovanštiny je lákavá nadmíru. Pořád taky zůstávám u portálu Brno – město hudby➚, který mi užírá tolik času na psaní, že je Zápisník v posledním roce o něco zanedbanější než dřív. Když ještě zůstanu u Brna, dobře vypadá Expozice nové hudby➚ i premiéra oratoria Gilgameš➚ od Bohuslava Martinů. Partituru zrekonstruoval Aleš Březina stejně jako u Řeckých pašijí, které jsme viděli před devíti lety jako poslední přesah Roku české hudby 2004 do roku 2005 – aspoň s tím přetahováním uplynulých věcí nejsem sám. Pašije provedl soubor z Covent Garden, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno snad budou teď v prosinci s Gilgamešem stejně přesvědčiví.

Janáčkovo divadlo se veze na zdařilém vizuálu celého ND Brno a zdá se mi, že nějak není slyšet o festivalu Janáček Brno➚. Letos se v jeho rámci bude hrát Věc Makropulos➚ v režii Davida Radoka. Marko Ivanović bude ve světové premiéře dirigovat z partitury, kterou zrekonstruoval Jiří Zahrádka. V příští sezóně by ji, pokud vím, měla použít i Vídeňská státní opera. Marko Ivanović se také stane novým šéfdirigentem Janáčkovy opery zároveň s příchodem nového ředitele Jiřího Heřmana v lednu 2015. Asi nejsem jediný, kdo si od toho slibuje v provozu brněnské opery změny k lepšímu. Taky přijede Herbie Hancock a Zaz, ale vřelý vztah se mi k nim hledá těžko, to už spíš k těm Cannibal Corpse na Flédě➚. V podstatě ale žádné plány nedělám, ono se to na mě stejně zase všechno nahrne samo. Prostě všechny ty věci nechávám znít a plynout.

Siegfried před chvílí zabil draka Fafnera a jde si do jeho jeskyně pro prsten a kouzelnou přilbu. Prsten dává vládu nad světem, přilba zase dělá člověka neviditelným, stejně jako suché jazyk liščí. Však se mi to zhodí, až půjdu za slunečnicama. A tak i já protentokrát mizím – večer zpívá v Redutě můj první Revírník z Bystroušky, třiaosmdesátiletý Richard Novák.