Národní divadlo přivítalo jaro oslavou věčné obnovy života. Příhody lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky dopadly velmi dobře, výhrady tentokrát směřují především k hudebnímu nastudování Roberta Jindry.

Nevím, jestli načasování premiéry Příhod lišky Bystroušky na první jarní den bylo vědomým činem, ale lepší operu si pro tuto příležitost snad ani neumím představit a mohla by z toho být i pěkná tradice. Významné státní svátky s Libuší, Vánoce s Bohémou a probuzená příroda s liškou Bystrouškou – to jde všechno pěkně dohromady. V případě Příhod lišky Bystroušky ještě musím otevřeně přiznat svůj osobní vztah k této „drásavé idyle“, jak je označil Milan Kundera. Řeknu to jednoduše: Příhody lišky Bystroušky jsou nejkrásnější opera světa.

Viděl jsem je poprvé jako děcko, revírníka zpíval Richard Novák a nejvíc si ze staré brněnské inscenace vzpomínám na ohromnou slunečnici za plotem, které se dvořil opilý Rechtor. Slunečnice se tentokrát neobjevila. Ondřej Havelka sice posadil děj v souladu s knižní předlohou realisticky do doby po první světové válce, ale jinak jeho ztvárnění příliš realistické nebylo. Zvířecí pohyby přitom občas připomněly legendární inscenaci Waltera Felsensteina a role, kterou získala Terynka, zase přiznanou inspiraci německou verzí libreta Maxe Broda. Havelkovi je ale sotva něco tak cizí jako krutá expresivní komika, přetváření pěvců na živé stroje a hrubé zacházení s erotickými motivy.

Max Brod Janáčkovo libreto nepřeložil, spíš znovu napsal. Z Terynky, kterou obdivuje Rechtor a nakonec se s ní ožení pytlák Harašta, se u něj stává osudová žena, která prošla také životy Revírníka a Faráře. Ondřej Havelka na tento posun přistoupil a pojednal ho s nadhledem, ale bez zlehčování. Jeho Terynka se jako němá role objevuje na scéně, pracuje v hospodě, kam za ní dolézá Rechtor. Dolézá marně, Terynka si ho nevšímá a tahá se po lese s Revírníkem, který s ní při svých návratech z hospody dělá všechno možné, jenom nevyspává opici. Její splynutí s Bystrouškou se připomene několikrát. Moment, kdy Harašta vyklopil Revírníkovi, že se žení s Terynkou, a chvíli nato zastřelil Bystroušku, toto splynutí člověka zasáhlo jako blesk. Následující scéna v hospodě, kde už chybí přeložený Farář, Rechtorovi tečou slzy do piva a Revírník se belhá o holi, už je epilogem ryzího zoufalství a prázdnoty. Tu jen podtrhne Revírníkův pokus o chlapské utěšování starého kamaráda.

V projasněném epilogu se ale objeví zvířata jako na začátku. Muzikanti Kobylka a Cvrček, opilý Komár, všechna zvířecí havěť a Bystrouška. Maličká, ušklíbená, jak by mámě z oka vypadla. Ta Havelkova navíc honí se síťkou motýla. A samozřejmě i Skokan, jehož dědečka chtěla původní Bystrouška před lety sníst. Inscenace byla živá, místy až rozpustilá, ale bez hloupého žertování. Výborně byla vymyšlená šikmá scéna Martina Černého s náznaky stromů a čtyřmi točnami. Působila dynamicky už při pouhém pohledu a když se daly všechny točny i se stromy do pohybu, tak jsem Rechtorovu opilost úplně fyzicky cítil: cosi opravdu nebylo v pořádku. Zadní projekce byly použity s mírou a tvořily především výtvarný prostor pro stínohry. Parádní byla především ta, kterou vyvrcholila namlouvací scéna mezi Bystrouškou a Zlatohřbítkem.

Lenka Máčiková (Bystrouška) a Michaela Kapustová (Zlatohřbítek) vytvořily ze zvířecích námluv vrchol celé inscenace. Nejenže výborně hrály, ale stejně tak i zpívaly. Lenka Máčiková mi v prvním dějství přišla, jako by se držela trošku zpátky, ale rozezpívala se k parádnímu výkonu, který vyvrcholil v milostném duetu, před kterým se může jít Puccini zahrabat. Michaela Kapustová vložila do Janáčkovy hudby svoje belcantové základy a dohromady to byla čistá krása. Oběma zpěvačkám bylo i výborně rozumět, hlasy se jim pěkně pojily dohromady, byl to prostě požitek. Tady je místo alespoň na zmínku o kostýmech Kateřiny Štefkové – pestré, vtipné, pěkně dobově stylizované. Vzpomněl jsem si na ně zrovna teď společně s „lišáckou“ stylizací Michaely Kapustové, což jsem si před předstvením neuměl dost dobře představit. Dopadlo to perfektně, stejně jako zbytek.

Svatopluk Sem jako Revírník během opery zestárnul od – řekněme – zralého věku druhé mízy zacílené na Terynku, až po stáří o holi. Pěvecky byl rovněž výborný, je to pěkný baryton bez basových ambicí, rázný a přímočarý zpěv odpovídal charakteru postavy. Žádný dobrácký dědeček z myslivny, ale chlap, který nezapomněl na svou mužnou sílu spojenou s kusem agresivity. Dnes bychom možná řekli alfasamec na odchodu. Jiří Brückler jako pytlák Harašta a člověk mladšího temperamentu se od Revírníka lišil tradičně (a správně) světlejším barytonem i celkově bezstarostnějším výrazem.

Jeho kumpáni Jaroslav Březina (Rechtor a Komár) a Jiří Sulženko (Farář a Jezevec) vytvořili drobnokresby doplňujících charakterů. V případě Jaroslava Březiny to byla kresba tak ostrá, až hraničila s karikaturou. Samozřejmě že se všichni smáli jeho opilému potácení a mudrování, ale jeho vrchol se zkoncentroval do jedné kratičké repliky: „Snad neviděl.“ Marné Rechtorovo přání, aby si Revírník nevšiml jeho slz nad zklamanou láskou, bylo přesvědčivější než mnohomluvné lamento. Žádné Ella giammai m’amo – snad neviděl, to stačí. Jiří Sulženko byl nenápadnější, ostatně Farář je typ celkově klidnější a jeho milostné zklamání dávné, byť ho dodnes trochu zlobí. Ostatně ve chvíli, kdy se rozpomene na autora řeckého citátu, tak mu to vlastně stačí ke štěstí. Jana Sýkorová se jako Lapák oddávala umění, okouzlující byly pěvecké i herecké výkony všech dětí.

Při všem pěveckém a inscenačním potěšení ale přece jen cosi rušilo. Zezačátku jsem měl dojem, že orchestr, ale ve skutečnosti to bylo hudební nastudování Roberta Jindry. Odpustil bych hráčům drobné nepřesnosti i nejistotu hornám, kdyby nastudování nebylo tak ohlazené. Orchestr hrál bez dynamických vrcholů až výbuchů, nedráždil, nesršel pichlavým janáčkovským výrazem, nevzbuzoval vášně, jenom prostě jaksi zněl. To ale na Janáčka nestačí a mezi hudebním nastudováním na jedné straně a režií a pěveckými výkony na druhé straně, zůstával rozpor vzbuzující nejistotu a jakousi trvale přítomnou drobnou nepohodu. Přistihl jsem se, že si místy k režii a zpěvu představuji nastudování úplně jiné. Je to škoda, takové inscenace vytvářejí k Janáčkově sršaté hudbě most, který naše publikum ještě pořád potřebuje.

Ondřeje Havelku pokládám za jediného českého operního režiséra, jehož práci jsem schopen nekompromisně přijmout. Důvodů je víc, ale součástí jeho úspěchu je jistě i schopnost vyjednat si odpovídající podmínky. A nemyslím tu vůbec na peníze, ale především na čas potřebný na detailně dotaženou práci. Bystrouška v Národním divadle patří pěvcům a jemu (rád bych u ní viděl také invenčnějšího a stylovějšího dirigenta). Ale u publika by se měla inscenace oprávněně a samozřejmě chytit, povedla se. Ta mě, potvora, dostala.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel podle Rudolfa Těsnohlídka. Hudební nastudování: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín, sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Bystrouška – Lenka Máčiková, Lišák – Michaela Kapustová, Revírník – Svatopluk Sem, Rechtor / Komár – Jaroslav Březina, Farář / Jezevec – Jiří Sulženko, Lapák – Jana Sýkorová, Revírníková / Sova – Jitka Svobodová, Chocholka – Michaela Šrůmová, Pásková / Datel – Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler, Pásek – Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor, balet Opery Národního divadla. 20. 3. 2014, Národní divadlo, Praha, premiéra.

Foto z inscenace Hana Smejkalová