Opona s noční hvězdnou oblohou se zvedá, za ní je další průsvitná opona, ta také mizí, přibývá světla, rozednívá se a před námi je les. Ne nějaká kulisa, ale iluze lesa, jaký jste ve skutečnosti snad nikdy neviděli. Platónská idea, od níž byste mohli všechny krásné lesy odvodit. Na jeviště Vídeňské státní opery přicházejí Příhody lišky Bystroušky a s nimi se vrací režisér Otto Schenk.

Otto Schenk je legenda operní režie bez jakéhokoliv přehánění, způsob jeho práce si můžete ověřit na videozáznamech Fidelia, kterého nastudoval Leonard Bernstein, Rosenkavaliera nebo Netopýra s Carlosem Kleiberem i dalších. Nebo si můžete zajet do Vídně a podívat se na ně živě – Státní opera si vydařené inscenace schovává i desítky let a oprašuje je v nových hudebních nastudováních znovu a znovu. Schenk je operní realista, který dotahuje iluzi skutečnosti až za její hranu. Dostává se tím kamsi do říše fantasy, kde všechno poznáváme a zároveň z ní cítíme cosi magického. Když se objeví interiér měšťanského pokoje v prvním dějství Netopýra, zdá se vám, že slyšíte i tikat hodiny. Když se objevil Bystrouščin les, divadlem jako by zavonělo jehličí a houby a začalo hřát slunce.

Nejedná se tady zdaleka o pouhou ilustraci děje, režisér vás do něj přímo vtahuje. Autorka výpravy Amra Buchbinder postupovala zcela v těchto intencích a detaily působily uvěřitelně i při pohledu zblízka. Zvrásněná kůra stromů, turistické značky, tráva a všechen ten drobný nepořádek, který pokrývá zem v lese. Inscenace dělala to, co zcela nezbytně potřebují nejen často oplakávané „klasické režie“ – důsledně dbala na detaily. Nebyla v žádném směru odbytá, každý kousek kůry i světlo svatojánské mušky mělo svoje místo. Zvířata dělala pokud možno zvířecí pohyby, málokdy se pohybovala vzpřímeně. Bystrouška neměla žádný sexy korzet nebo jiný vnější náznak koketnosti, byla to hravá zvířecí slečna. Frajer „bóžíčku, ten je hezké“ Zlatohřbítek je stříbrný lišák – i v této magické realitě je jasné, proč Bystroušku zaujme na první pohled.

Vztah mezi Revírníkem a Bystrouškou je jasně naznačen v mezihře s uvázanou liškou, kde je předepsán Bystrouščin dívčí zjev. Revírník se ji jako omámený snaží obejmout, ale ona mu – nechápavě a snad mimoděk – vyklouzne z náručí. Až na tuto výjimku se zdá, že by taková inscenace nemusela rozhodit ani Svatavu Barančicovou, která si donedávna myslela, že na Bystroušku se chodí s dětmi a žádné erotické významy v ní nejsou. Ale ponechme takové úvahy➚ profesionálnějším serverům, než je tento.

Celá opera se odehrávala v jedné dekoraci, všechno se dělo buď přímo v lese nebo na jeho okraji. O proměnlivost scény se staraly náznaky hospody, dvora myslivny, různě aranžované padlé stromy v pozadí a nápaditá světla Emmericha Steigbergera. Hrálo se bez přestávek, mezi jednotlivými scénami se spouštěla zmíněná hvězdná opona. Místy mě rušila stylizace Bystroušky a Zlatohřbítka – přece jen vypadali tak trošku jako lidé v kožichu, což ve mně nevzbuzuje dojem hravosti a mládí, ale bylo to opravdu jen chvílemi. Přiznám se, že jsem měl z Schenkova realismu ve spojení s Bystrouškou předem trošku strach, ale jeho inscenace zafungovala bezvadně. Nakonec i při děkovačce, když se před oponu s mírným zpožděním přimotal poněkud zmatený ježek.

Hodně pozornosti bylo tentokrát věnováno češtině a vyplatilo se to. Téměř všem včetně dětí bylo velmi dobře rozumět a hudba nebyla ochuzená o zvukový rozměr samotné řeči libreta. Dovedu se smířit s tím, že cizí pěvci česky neumějí, ale tohle bylo o hodně lepší. Když už se Leoš Janáček na světových scénách usadil a ve Vídeňské státní opeře připravují novou janáčkovskou inscenaci v každé sezóně, mohlo by se to už dělat se vším všudy. Pěvci se občas uchylovali k veristickým manýrám – kratičkým polomluveným pasážím, dramatickým výkřikům apod. Nemám to příliš rád, ale nedělali to často a zároveň to stylově souznělo se scénickým ztvárněním.

Chen Reiss a Hyuna Ko zpívaly dvojici Bystrouška – Zlatohřbítek ve výrazové shodě, lyricky a energicky zároveň. Chen Reiss se pěkně odvázala při své anarchistické promluvě ke slepicím v prvním dějství. V roli Kohouta se nakrátko objevila další vídeňská legenda – vynikající tenor a charakterní herec Heinz Zednik (mimo jiné Loge a Mime v Prstenu Nibelungově Boulez – Chéreau). Gerald Finley byl Revírník plný života podobně jako v nedávné Havelkově inscenaci, oproti ní ale nezestárnul. Jako by na něj nový život ve věčném koloběhu přírody ještě čekal. Wolfgang Bankl – Harašta – má proti němu světlejší baryton, ve třetím dějství vytvořili pěknou kontrastní dvojici. James Kryshak se jako Rechtor na první dojem ztrácel, ale zdá se mi, že to byl záměr – jeho smutek připomínal ty horší stránky života jaksi v pozadí, ale trvaleji. Andreas Hörl byl permanentně mírně navrčený Jezevec a zůstal takový i jako Farář. Výborné byly všechny děti – efektní Skokánek, Frantík s Pepíkem, ale také rozjívená liščata ve třetím dějství.

Po celou dobu jsem se bohužel nedokázal smířit s hudebním nastudováním. Franz Welser-Möst hnal skoro všechno dopředu v rychlých tempech, krátké motivy byly sice náležitě úsečné a pichlavé, ale nenechal je ani vydechnout a doznít a už se hnal za něčím dalším. Tento spěch celému vyznění nijak neprospěl a myslím, že ubližoval i pěvcům. Nepochopitelné mi přišlo zpomalení před závěrečným monologem Revírníka, fanfáry lesních rohů se úplně rozpadaly, jednotlivé horny se nepojily dohromady a postrádaly lesk. Orchestr se vůbec místy sypal na jednotlivé segmenty a zněl nekompaktně. Někde se rychlé tempo setkalo se samotnou scénou, výstup Bystroušky s liščaty byl prostě parádní, stejně jako závěr prvního dějství se slepicemi. Naopak vyšuměla namlouvací a svatební scéna Bystroušky se Zlatohřbítkem, včetně uspěchaného a zkráceného závěrečného sboru.

Příhody lišky Bystroušky držely úspěšně nad vodou pěvecké výkony a okouzlující inscenace. Závěrečné ovace pro Ottu Schenka jistě nebyly jen za ni, vídeňské publikum bylo evidentně šťastné, že se po letech vrátil, a frenetickým potleskem děkovalo za všechnu jeho dosavadní práci. Kouzlo inscenace pochopitelně bylo poněkud starosvětské, nebyla to ale žádná úlitba za zásluhy. „Žaden stařec,“ mohl by Schenk směle říct společně s Janáčkem a měl by pravdu.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, libreto skladatel. Hudební nastudování: Franz Welser-Möst, režie: Otto Schenk, výprava: Amra Buchbinder, světla: Emmerich Steigberger. Gerald Finley – Revírník, Wolfgang Bankl – Harašta, Chen Reiss – Liška Bystrouška, Donna Ellen – Revírníková, James Kryshak – Rechtor / Komár, Andreas Hörl – Farář / Jezevec, Wolfram Igor Derntl – Hostinský Pásek, Sabine Kogler – Hostinská Pásková, Hyuna Ko – Lišák Zlatohřbítek, Ilseyar Khayrullova – Lapák / Datel, Heinz Zednik – Kohout, Lydia Rathkolb – Chocholka, Maria Gusenleitner – Sojka, Hila Fahima, Bryony Dwyer, Juliette Mars, Barbara Reiter, Isabel Leibnitz, Cornelia Sonnleithner – Slepice, děti z Operní školy – Jan Sebastian Höhener (Pepík), Bernhard Sengstschmid (Frantík), Marlene Janschütz (Malá Bystrouška), Johanna Laslop (Cvrček), Isabella Orasch (Kobylka), Pia Oetheimer (Skokan), Lea Dluhos (Vážka). Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 18. 6. 2014, premiéra, Wiener Staatsoper.