Prameny a cíle. Májová polemika s nejedlým počasím

3. 5. 2015, 0.01 | Boris Klepal

„Kraj Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů,“ přečte si zvídavý návštěvník v záhlaví turistické mapy na náměstí v Poličce. „A taky Zdeňka Nejedlého,“ dodá poťouchlý čert, který si vždy ukousne kousek ze slunce v duši. Ale kde jinde si na historika, muzikologa a politika vzpomenout než v nedaleké Litomyšli, kde se narodil?

Při bezcílném bloudění po stanovištích Semanínských stezek východně od Litomyšle čeká bloudícího přírodní rezervace Psí kuchyně, smírčí kříž, chalupa Maxe Švabinského i štoly hrozící zavalením. Stručné popisky na informačních tabulích postačí, touze po zběžném vědění – je-li vůbec jaká – je učiněno zadost. To Zdeněk Nejedlý chodíval na své výpravy již v mládí podrobně teoreticky vyzbrojen a svými znalostmi o kdejaké studánce zahanboval i starousedlíky. Není se tedy čemu divit, když se i příroda jeho kraje začne nad pustým potulováním škaredit, nebe zešedne, zelektrizuje se jako vlasy starého profesora a vůbec se k takovým výletům rozhodne vyjadřovat striktně polemicky. Prostě začne pršet.

Zdeněk Nejedlý si stanovoval velké cíle a bloumání bez znalosti pramenů o místních pamětihodnostech by se mu jistě nelíbilo. Určitě by se mu ale líbily české vlajky na autech, i když by je pokládal za vlajky československé. Byl to přece jen mnohem víc vlastenec než internacionalista. Hůř už by rozuměl mistrovství světa v hokeji, které majitele aut ke spontánním projevům národního cítění dohnalo. Jakkoli se ve svém dlouhém životě zabýval ledasčím a vyjadřoval se ke kdečemu, sport mu byl cizí. Pravděpodobně na tom měla svůj podíl i jeho křehká tělesná konstituce. Asi by byl spokojen i s malým prvomájovým průvodem, který prošel – včetně improvizovaných alegorických vozů – Strakovem. Spokojen by byl ovšem pouze pod podmínkou, že by neodhalil ironii skrytou v nápisu na transparentu „Už je všechno zavařený“.

Určitě by ale samolibě zavrněl nad vlastní sochou, která stojí v Litomyšli a dodnes vzbuzuje vášně a kontroverze, stejně jako kdysi její živá předloha. Zdeněk Nejedlý se pouštěl do sporů a polemik bezhlavě, zarputile a bezohledně, mlčící socha je vyvolává pouhou existencí. Zcela pochopitelně dráždí a uráží politické vězně i lidi jinak postižené komunistickým režimem, stejně jako jejich rodiny. Jiní nezapomínají, že Nejedlého není možné zjednodušeně vnímat jen jako prominenta KSČ a nepřítele Antonína Dvořáka a Josefa Suka, ale také jako vlivnou a pozitivně činnou osobnost našeho hudebního a kulturního života i vědy od počátku 20. století. Přinejmenším pečlivé a dlouhodobé bádání po smetanovských pramenech a základy české reflexe díla Gustava Mahlera se tu sluší připomenout. Socha v Litomyšli nepadla s polistopadovým bouráním komunistických pomníků, likvidaci nahradil výstižný vysvětlující text.

„Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit. Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.“ Blaise Pascal ZDENĚK NEJEDLÝ /1878–1962/ Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.

Pomník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli s dodatečným nápisem Milana Skřivánka

Když se někde objeví Nejedlého jméno, vždy si jako první vybavím vášnivé zaujetí tématem, které čiší z jeho textů. Vzpomenu si, jak snadno se jeho zaujetí ve chvíli čtení podléhá i jak je takové podléhání ošidné. Jak je potřeba pozorně sledovat text, ověřovat fakta a být skeptický k výkladům jejich smyslu. Dějiny opery Národního divadla se dají přímo zhltnout, i když dobře víte, že se v nich straní Otakaru Ostrčilovi, a Karlu Kovařovicovi spíš ubližuje. Nejedlého výklady Smetanových zpěvoher jsou pořád neopominutelný grunt. Drásavý zásah do jeho osobnosti, který přinesl válečný pobyt v Moskvě, i smrt syna Víta těsně před koncem války, nehodlám oslavovat ani tupit. To je opravdu námět především pro úzkostné hledání, kterého se naposledy ve velkém zhostil Jiří Křesťan v obsáhlé monografii Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění (Paseka 2012)➚. Měl jsem ji s sebou na několikadenním výletě do litomyšlského okolí, kde Zdeněk Nejedlý strávil šťastné dětství. Četla se tu nějak jinak než poprvé – stejně dobře, ale se zneklidňujícím romantickým pocitem, že tady to všechno začalo. Pocitem zcela neodbytným navzdory tomu, že nejedlovsky polemická obloha i večerní chlad pragmaticky říkaly, že jsem si místo objemné monografie měl s sebou vzít spíš svetr.

Dnešní matiné je sestaveno z děl skladatelů, které vědec, profesor a pozdější ministr zbožňoval a pokládal je za pokračovatele moderní linie v české hudbě po Smetanovi. Dílu zakladatele moderní české opery se dnes vyhnu, i když lákadlo začít Daliborovou árií Kde meškáš, Zdeňku, je velké. Vedlejším tématem matiné je pochopitelně máj. Na začátek si poslechneme kantátu Jarní romance pro sóla, sbor a orchestr, kterou napsal Zdeněk Fibich na text Jaroslava Vrchlického. Zpívají Naďa ŠormováKarel Průša, Pěvecký sbor Československého rozhlasu (sbormistr Milan Malý) a Symfonicky orchestr Československého rozhlasu v Praze řídí Frantisek Vajnar. Následuje symfonická báseň Vesna téhož skadatele. Matiné uzavře kantáta Máj, kterou složil Josef Bohuslav Foerster na úryvky z básně Karla Hynka Máchy. Recituje Václav Vydra starší, zpívá Karel Kalaš, Pěvecký sbor Československého rozhlasuPražský symfonický orchestr FOK řídí Jiří Pinkas.

Zanechte komentář