https://youtu.be/3pNBd3tfz30

Oči světa se upírají do Maďarska, řeklo by se pateticko-novinářskou hantýrkou. Ve skutečnosti jsou tam lidé, potřební i pomáhající. Na budapešťském nádraží Keleti byl mezi dobrovolníky i zpěvák skupiny Cruadalach Jan Vrobel:

“Musíme si uvědomit něco, co sám stále nechápu. Ti lide nám nerozumějí. Jsou tu zmatení. Když přijely autobusy, půlka z nich o tom nevěděla. Nikdo s nimi nemluvil. Přitom by se mohlo najít dost arabistů dobrovolníku, aby pomohli zachránit životy. Nikdo nevěděl, kam autobusy jedou – mnozí se báli, že do sběrných taborů. Mohly jet kamkoli, libovolný počet hodin, třeba zpět do Srbska, Makedonie, nebo někam dál na východ. Přesvědčili jsme pár nádherných rodin, ať do nich nastoupí a nehnijou v Keleti. Uvěřily nám a odměnou mi byly nejvděčnější pohledy, jaké jsem kdy viděl. Díky všem, kdo posílali zpravy. Díky nim se dá věřit tomu, co neví často ani maďarská policie: že syrské a afghanské lidi autobusy vezou do Rakouska… Řidič jedné z karosy mi to odpřisáhl. Tak doufám, že jsme je s Heidi opravdu poslali tam, kde jim bude líp.

A mimochodem, všimli jste si? Nemluvím o nich už ani jako o uprchlících. Jsou to lidé ze Sýrie a Afghánistánu. Znát je o pár dní a týdnu déle, nebyli by to ani oni – byli by to jedinci, rodiny, Ahmed, Ali. Prostě lidi. Fuck všechny koncepty rasy a národnosti. Kdybychom se všichni spokojili s tím, že jsme lidi, jak mi dnes řekl rakouský doktor íránského původu, měli bychom o spoustu problémů jako lidstvo méně.”

https://youtu.be/3pNBd3tfz30
Odkaz vede na Symfonii č. 5 Bohuslava Martinů. Je věnovaná České filharmonii a plná marné touhy po návratu do vlasti.