Zefiro Torna jsou posluchačsky velmi atraktivní sdružení, ale svému monteverdiovskému názvu zůstávají dlužni skoro všechno. Orientace na starou hudbu je spíš záminkou pro všehochuť poskládanou ze všeho možného, skupině chybí něco, co by takovou směsku esteticky zastřešilo a sjednotilo.

Je pro mě poměrně těžké hodnotit koncert, který mě vlastně úplně minul. Na folkovém festivalu by vystoupení kapely jako Zefiro Torna mohlo být vítanou událostí, ale na festivalu orientovaném na starou hudbu, který hostil takové špičky jako Accordone nebo I Fagiolini, v podstatě neměla co dělat.

Aby bylo jasno, vůbec mi nevadí, když někdo přistupuje k libovolné partituře neotřele a nelpím na historicky poučených interpretacích. Musím ale z výsledku cítit vlastní přínos, který třeba i velmi rouhačské ztvárnění opodstatní a dá mu smysl. V tomto případě se však ani nejednalo o snahu se rouhat, ale kultivovaně své obecenstvo bavit. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale z hlediska vyššího principu hudebního je to strašně málo. A festival, který to sám se sebou myslí vážně, by si nic takového dovolovat neměl. Publikum bylo nadšené, to je nutno říci, ale návštěvník jednoho koncertu vnímá věc jinak než v kontextu série více než třiceti večerů vedených jednotící dramaturgickou linkou.

Pro ilustraci přístupu Zefiro Torna poslouží dokonale loutna zapojená do komba Marshall. Skupina skutečně neinterpretuje starou hudbu na staré nástroje, ale věnuje se jakémusi eklektickému crossoveru. Vedle loutny, trumšajtu a krumhornů se v obsazení objevuje kontrabas, bandoneon, moderní zobcové i příčné flétny, dudy, sopránsaxofon, křídlovka, trombon a perkuse. Hráči své nástroje ovládají na velmi dobré úrovni, ale ne tak svrchovaně, aby si mohli dovolit neomezeně skákat ze stylu do stylu – zvláště v jazzově znějících pasážích byly cítit rezervy například v tónu křídlovky a značný nedostatek invence v sólech. Invence chyběla i sborovým aranžím – Spirituál kvintet v dobách alba Písničky z roku raz dva by si dal celé Zefiro Torna k snídani. Jednoznačnou slabinou souboru je Els Van Laethem uváděná jako sopranistka. Když opominu, že je to mezzosoprán, její kvality jsou velmi provozní, hlas nemá šťávu ani charakteristickou barvu, navíc se zcela zbytečně pouští do techických krkolomností, které nezvládá.

Nejvíc jsem se během koncertu nakonec bavil hádáním, koho mi jednotlivé pasáže vlastně připomínají. Ať už to Byl Mike Oldfield, Clannad, Dead Can Dance a já nevím kdo ještě, vždy jsem měl dojem, že bych si originál poslechl raději. Dechovkářské finále závěrečného Brassensova šansonu mi neodbytně evokovalo rovněž závěrečnou Anywhere I Lay My Head z alba Rain Dogs Toma Waitse, čímž bylo pro Zefiro Torna bohužel vymalováno a pěkně na černo.

Zefiro Torna mají slušný kus hudebního potenciálu, kerý ale nepatří na festival staré hudby, pokud se nejedná o doplňkové vystoupení na odpoledne v parku. Jsem přesvědčený, že Concentus Moraviae je natolik kvalitní festival, že si podobné dramaturgické výpadky nejen může odpustit – spíš by si je ve vlastním zájmu neměl vůbec dovolovat.

„Ach, světe zaslepený!” Zefiro Torna (Els Van Laethem – soprán, trombon, Jowan Merckx – flétny, crumhorn, dudy, bicí nástroje, Philippe Laloy – sopránsaxofon, altový crumhorn, basová flétna, Gwen Cresens – bandoneon, Vincent Noiret – kontrabas, Jurgen De Bruyn – loutny, umělecký vedoucí. Jacopo da Bologna: O cieco mondo, Els Van Laethem: Di morte certo, La gola, Jacob Clemens non Papa: Blason du laid tétin, Jowan Merckx: Jade, Els Van Laethem: Huc huc, Gwen Cresens: Da’s sport, Cristóbal de Morales: Officium defunctorum, Cypriano de Rore: Calami sono ferentes, Johannes Ciconia: Con lagreme bagnandome el viso, Jowan Merckx: De bekendste vreemde / Perte totale, Digging Evenings, Georges Brassens: Le blason. 28. 6. 2012, Telč, zámek, divadelní sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.