Začátek devadesátých let byl zlatá doba. Mobilní telefon vážil kilo, byl to symbol postavení, ale mělo ho tak málo lidí, že v zásadě nic neznamenal. Všude bylo plno svobody i donedávna zakázaných knížek a muziky. A také jsme poprvé pocítili, co je to ekonomická nadřazenost: i velmi průměrný Čech se mohl chlubit, že mu záchod spravuje ukrajinský inženýr nebo doktor.

A nejen že se mohl chlubit, taky to s velkou pravděpodobností dělal. Elita zelinářů, řezníků a jiných veksláků, která vyrostla za normalizace, měla dál čím krmit svoji nadřazenost nad těmi, kdo se nevyznají v tlačenici a navíc se narodili na nesprávném místě. Jenom svatý nebo idiot by platil dvě stovky člověku, který si vystačí se stovkou, i když ho k tomu žene nouze. Ale vyklopit mu k bídné mzdě na hlavu kýbl špíny a pěkně mu v ní vymáchat hubu, to chce ještě něco navíc. Zřejmě v té disciplíně nejsme takoví přeborníci, jak by se zdálo. Pokud někdo nevěří a chce si to vyzkoušet, ať se zkusí uplatnit na pracovním trhu nekvalifikovaných příležitostí třeba ve Francii nebo ve Švýcarsku, nejspíš se s „jistým opovržením“ k přistěhovalcům z Východu také setká.

Ukrajina se ze zdroje levných pracovních sil stala zdrojem válečných zpráv, pohrdání se přesunulo k uprchlíkům dnešním. Sice tu zatím skoro žádní nejsou a zůstávat tu také nechtějí, ale je třeba mít se na pozoru preventivně. Přinejmenším proto, abychom se mohli znovu zaměřit na naše domáci menšiny. Romové budou jistě rádi, až se zase stanou středem pozornosti, ostatně skinheadské bojůvky nejsou tak mrtvé, jak se mohlo zdát – na protiislámských demonstracích je to pěkně vidět. A když se může ve Zlatém slavíku pronikat na přední příčky s pologramotnými rýmovačkami proti mešitám, nějaká ta písnička proti cikánskému pavlačáku se tam v budoucnosti také jistě uživí.

• Minerální partyzán➚ Zakladatel respektovaného nakladatelství Torst se rozhodl bojkotovat nadcházející udílení cen Magnesia Litera.

Prorůstání zločinu a morální i myšlenkové spodiny všeho druhu do mainstreamu není nic nového. Věděli to autoři Žebrácké opery už v roce 1728, tématu se úspěšně chytil i Bertolt Brecht. Ten o kariéře demagogického diktátora, který vzejde z prostředí gangsterů, napsal v roce 1941 i instruktážní hru Zadržitelný vzestup Artura Uie – to aby bylo světu jasnější, co je Hitler zač.

Když v roce 1990 vydal své první oficiální album Orlík v čele se zpěvákem Danielem Landou, písničku Bílá liga nazpíval obráceně – Álíb agil. Na druhém albu Demise už si troufli nazpívat ji přímo. Daniel Landa se stal jedním z našich nejúspěšnějších zpěváků a autorů, ale i kdyby člověk trpěl nevím jakým odporem k jeho osobě, názorům i tvorbě, pořád se aspoň tomu poslednímu dá přiznat jistá úroveň a schopnost napsat chytlavou písničku. Ortel je proti tomu úplně špatný od začátku až do konce a ochota, s jakou ho fanoušci protlačili do finále oblíbené soutěže, je ještě horší.

Bohužel se tomu nedá zasmát, jako když v Brně kdysi skoupila parta recesistů vedená Frantou Kocourkem časopis Mladý svět s hlasovacími lístky a poslala do boje o vítězství pošuka Rudyho Kovandu. Nedá se nad tím ani udiveně kroutit hlavou jako nad vítězstvími skupiny Katapult v letech 1979 a 1980. Netelevizní projev „Kaťáků“ tehdy šokoval hodně „slušných lidí“, hudební stránka zprudila zase kritiku. Jednoduchý tancovačkový rock si tehdy navzdory vítězstvím v lidové anketě vysloužil od úřadů i zákaz činnosti, ale to také není řešení.

Zatím to naštěstí vypadá, že veškerý momentální rozruch kolem Ortelu se veze na antiislamismu – nejcitlivějším tématu dneška –, takže by s ním mohl i odejít. A také se zdá, že Tomáš Ortel je narozdíl od Oldřicha Říhy i Daniela Landy natolik anticharismatický blb, že mu to pobíhání za lidovou nespokojeností k trvalejšímu úspěchu nepomůže.

Hudbou se v dnešním matiné vrátíme obloukem zpět k Ukrajině, zásadním autorem je tentokrát Mykola Kolessa, ukrajinský skladatel a etnomuzikolog. Narodil se 6. 12. 1903 v Sambiru blízko Lvova, dnes by tedy měl 112. narozeniny. Poslechneme si od něj Symfonii č. 2 z roku 1966, inspirace lidovou hudbou je z ní vcelku jasně patrná. Hraje Lvovský filharmonický orchestr, řídí Ilja Stupel. Hlavní číslo dnešního programu je obklopené skladbami Kolessových učitelů Vítězslava Nováka a Otakara Ostrčila, i v jejich případě zůstává různým způsobem přítomná lidová inspirace. Na začátku vyslechneme Novákovu symfonickou báseň V Tatrách z let 1902–6, Českou filharmonii řídí Karel Šejna. A na závěr to bude Ostrčilova balada Osiřelo dítě z roku 1907, Českou filharmonii řídí Václav Neumann, zpívá Libuše Márová.