Hudba může sloužit k různým účelům. Někdo chce nastavit nemilosrdné zrcadlo buržoazii a stvoří kus, na který se měšťáci chodí dodnes bavit a žádné satirické ostny neřeší. Někdo chce zase vyhrát státem vypsanou soutěž, ale přijde politická katastrofa, všechno se otočí a jeho dílo pomáhá dětem přežít Terezín. Dnes bude hrát Třígrošová opera a Brundibár, to už jste asi poznali sami.

Poslední den v srpnu byla poprvé uvedena Die Dreigroschenoper Kurta Weilla a Bertolta Brechta. Bylo to v roce 1928, tedy před osmdesáti šesti lety, což není žádné kulaté výročí, ale patří k dílům, na která si pokaždé rád vzpomenu. Bertolt Brecht vyšel při psaní libreta z Žebrácké opery (The Beggar’s Opera) která v roce 1728 otřásla nejen hudebním Londýnem, ale také divadelním podnikáním Georga Fridriecha Händela. Ostatně rvačku dvou primadon, ke které v jeho divadle došlo, autoři John Gay a Johann Christoph Pepusch ve svém díle zparodovali také. Jejich hudba byla ve skutečnosti směska dobových písní, které byly opatřeny novými texty a aranžmá. Výjimka je pouze jedna a použil ji ve svém zpracování i Kurt Weill – jedná se o Ranní chorál krále žebráků Jonathana Peachuma. Brechtova a Weillova spolupráce je zdrojem evergreenů, které jen tak nezmizí. Alabama Song natočili Doors i David Bowie, verze Morytátu o Mackovi Kudle se nebudu pokoušet počítat, Young Gods natočili Weilových songů celé album. My si připomeneme dvě písně z Třígrošové opery v českém podání v úvodu dnešního matiné – bude to Pirátka Jenny (Die Seeräuberjenny) a Barbarasong. Obě písně zpívá Irena Kačírková.

Hlavní částí matiné je ale opera Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera, kterou si poslechneme celou a bude to i s obrazem, takže neodcházejte od svých displejů. Jedná se o záznam představení z Kapského města, libreto je přeloženo do angličtiny. Mohli jste ale slyšet i verzi německou, španělskou, řeckou, italskou… Brundibár se hraje po celém světě možná srovnatelně s Prodanou nevěstou, ne-li víc. Příběh Pepíčka a Aninky, kteří shánějí peníze na mléko pro nemocnou mámu, je univerzální a rozumějí mu všichni bez ohledu na jazyk. Uvádění v terezínském ghettu za Druhé světové války mu přidalo děsivou auru a představení, které dnes můžete sledovat, s ní počítá. Opera sama ale kombinuje motivy z pohádek O Jeníčkovi a Mařence a Zvířátka a Petrovští, strůjcem zla je nepřející Brundibár, kterého děti s pomocí zvířátek přemůžou. Brundibár vznikl deset let po Třígrošové opeře, ale schéma písniček prokládaných mluvenými dialogy a alegorický děj obě díla do jisté míry spojují – bez ohledu na to, zda a jakou alegorii měli autoři na mysli.

“Brundibár poražen,
už jsme ho dostali,
zaviřte na buben,
válku jsme vyhráli,”

zpívá se v závěru, i když v Terezíně museli pozměnit poslední verš na “my jsme to vyhráli”. Představení z Jihoafrické republiky, kde o rasové segregaci také cosi vědí a mají v čerstvé paměti, dodává dnešnímu provedení další rozměr.