Skladatelské sdružení Konvergence se věnuje kromě koncertní činnosti také vydávání nahrávek svých členů. Řadu individuálních profilových alb zahájil portrét Ondřeje Štochla nazvaný Na cestě k vlídnosti.

Ondřej Štochl (nar. 1975) patří i přes vlídnost deklarovanou v titulu k výraznějším českým skladatelům současnosti. Je to dáno nejen hudbou samotnou, ale také organizační činností, do níž se pouští a jistě také tvrdošíjností, s níž po své vlídné cestě kráčí. Nejde jen o koncertní aktivity sdružení Konvergence, které uvádí jak skladby svých členů, tak spřízněných autorů. Dalším způsobem vnějšího působení je postupné vydávání nahrávek. Dosud vyšla tři CD a „konvergentní“ edici zahájil právě profil Ondřeje Štochla, který patří ke klíčovým členům sdružení.

Vlídnost je Štochlovým niterným tématem a putování k vlídnému výsledku je bezesporu vědomým a záměrným směřováním ke konkrétnímu emocionálnímu tvaru. Je v tom jakási odtažitost od vnějšího světa: ne opovržlivá, ani provokující, ale laskavá a poněkud pasivně očekávající, že časem zapůsobí. Takový způsob klade větší nároky na trpělivost svých autorů než na vstřícnost posluchače. Ten se nemusí bát agresivního útoku na své emoce, spíš se od něj očekává kus vlastní iniciativy, chuť jít hudbě trošku naproti a připoutat k ní vlastní roztěkanou mysl. Pokusit se splynout s časem, který jako by ve Štochlových skladbách přestával běžet.

Ondřej Štochl svůj skladatelský profil pojal jako reprezentativní ukázku skladeb z let 2004–2010 řazených až na jednu výjimku chronologicky. Můžeme zde tedy skutečně sledovat autorovu cestu, která hudební materiál postupně oprošťuje od nadbytečných vrstev a postupně směřuje především ke zvukové čistotě a obraznosti.

V úvodu alba je zařazný Tetralog pro sólové violoncello, který vznikl v roce 2006 pro Petra Nouzovského. Čtyři části jsou rámcově věnované čtyřem základním lidským povahám, ale nejedná se o návodné zobrazení sangvinika, flegmatika, cholerika či melancholika. Všechny povahy i jejich zvukové protějšky se u Štochla do určité míry překrývají a pocitově přeznívají jedna do druhé, splývají do jednoho komplexního celku. Sólové violoncello ozvláštňuje použití elektroniky, která vytváří echa a prostorové efekty. Melodicky vedené linie se tak obalují harmonickými souvislostmi, často spíš tušenými než jednoznačně vnímanými. Důraz na vertikální vedení hlasu je zde – ve srovnání s pozdějšími skladbami Ondřeje Štochla – velmi silný.

• Recenze profilového alba Pavla Zemka Nováka na serveru Brno – město hudby➚
• Webové stránky sdružení Konvergence➚

Následující Úniky k radosti na texty Vladimíra Holana vznikly v roce 2004, tedy dva roky před Tetralogem. Jejich zařazení na druhé místo ale má svou dramaturgickou logiku. Je to skladba jakoby z jiného světa než celý zbytek alba – pro pochopení Štochlovy cesty je důležité ji slyšet, ale už mohutný úder gongu v úvodu by posluchače přivedl do atmosféry, která by začátku vlídného putování určitě nesvědčila. Kompozice je v porovnání s ostatními skladbami poněkud nervózní a patetická, jako by si autor zkoušel, kam dovede zajít v exaltovanosti sdělení. Zdá se, že ne příliš daleko, a že mu tato poloha zcela nesvědčí – zařazení Úniků na album ale pokládám z hlediska pochopení autorovy umělecké cesty za potřebné, správné a umělecky poctivé.

Následující Kaligramy (2008) jsou další čtyřdílnou kompozicí, čtyři věty vytvářejí čtyři zvukové obrazy pro flétnu, violoncello a klavír. Po holanovské inspiraci přicházejí čtyři básnické obrazce, jejichž předlohy nikdo nenapsal a je na posluchači, aby si je ztvárnil sám, pokud mu zvukový tvar nestačí. Kaligramy se na krátkých časových úsecích pouštějí do kontrastních úseků, kde mezi měkkou flétnou a poněkud rozmlženým klavírem dominuje violoncello. Ondřej Štochl – sám violista – svůj nástroj na albu překvapivě zcela vynechává.

Idée fixe (2009) se obrací k čistě hudebnímu významu „utkvělé myšlenky“. Nástrojové obsazení přidává k předchozímu triu housle, klarinet a cemballo, nárust obsazení se nepromítá ani tak do zvukové intenzity, jako spíš do vertikálních struktur, které jen naznačovala elektronika v úvodním Tetralogu.

…okamžik předtím (2010) pro housle a klavír se vrací k malému komornímu obsazení a uzavírá oblouk celého alba. Průzračnost kompozice a nepříliš zahuštěný dialog mezi nástroji místy splyne do intenzivního vrcholu, který vždy jen krátce zahřmí a zase nechá prostor přeznívání, průzračným a křehkým souzvukům, jemný barevným nuancím. Vlídnosti – neiritující a zároveň obklopující – bylo na albu dosaženo.

Čtyřdílné kompozice se na albu pravidelně střídají s jednodílnými a vytvářejí symetrický celek. Zvuk alba netrpí dráždivými výkyvy, přestože nahrávky pocházejí z různých zdrojů. Dotažený je i obal – titulní a zadní stránku digipacku tvoří detail obrazu Adriany Šimotové Schoulení (III). Uvnitř najdeme poznámky Ondřeje Štochla k jednotlivým skladbám, jeho profil a krátký rozhovor, který s ním vede Jaroslav Šťastný čili Peter Graham.

Ondřej Štochl: Na cestě k vlídnosti (Tetralog, Úniky k radosti, Kaligramy, Idée fixe, …okamžik předtím). Petr Nouzovský – violoncello, Kristýna Valoušková a Rudolf Kvíz – recitace, ensemble Konvergence, ensemble Prague Modern, Viktor Mazáček – housle, Eva Hutyrová – kavír. Text CZ, A. Nahráno v letech 2006–2011. Vydáno 2011. TT 60:08. 1 CD. Vydavatelství Rosa, RD2070.