Miloši Štědroňovi přišel po Filharmonii Brno pogratulovat k 70. narozeninám také Vox Iuvenalis: oslavy byly tentokrát vnějškově neformálnější a z hudebního hlediska důstojnější.

Pokud bychom si chtěli vytvořit hudební obraz Brna, nebyla by to jistě práce jednoduchá. Vyloučit z něj ale kteréhokoli ze skladatelů zařazených do programu nedělního koncertu by sotva bylo možné. I “hlas mládí” je něco, co k Miloši Štědroňovi jaksi neodmyslitelně patří, rámcové předpoklady pro zdařilý večer se tedy sešly v příznivé konstelaci. Dva smíšené sbory Leoše Janáčka, které zazněly po krátkém řečnicko-fanfárovém úvodu, byly z dramaturgického hlediska jistá znouzectnost. Opomenout nejvýznamnějšího brněnského autora prostě nebylo možné, na druhé straně smíšené sbory jsou na okraji jeho tvorby. Koncert nabíral obrátky jen pomalu a sbor také působil dojmem, že se spíš zahřívá. Možná také byla na vině nervozita z následujícího, především po rytmické stránce nesmírně náročného sboru Cor mio Miloslava Ištvana. Provedení skladby vážného charakteru se zdařilo, ale myslím, že by nebylo od věci jej zařadit až mezi Jana Nováka a Miloše Štědroně. Vytvořila by předěl mezi hlavními částmi večera a možná by na sebe i více upozornila. Takto zůstala i přes svou kvalitu a působivost součástí pozvolného rozjezdu.

Servato pede et pollicis ictu je cyklus skladeb Jana Nováka na latinské texty Quinta Horatia Flacca – záliba v latině a starých formách byla pro zařazení přinejmenším stejně pádným důvodem jako brněnský původ autora. Vox Iuvenalis se konečně probudil, po výrazové stránce ožil a začal dělat čest svému jménu. Cyklus je i přes rozsah textů hudebně celkem stručný a vzhledem k živému provedení opravdu zasvítil, především v živějších částech.

Vrcholem koncertu byla premiéra kompozice Miloše Štědroně Psalmi Claudiani, reflektující autorovu dávnou a známou lásku k hudbě přelomu renesance a baroku a jejímu největšímu mistru Claudiu Monteverdimu. I když jsou předmětem dvou částí cyklu Benátky, setkáváme se tu spíš s madrigalovou technikou než ohlasy benátské, tedy typicky bezsborové opery. I partitura se hlásí k monteverdiovské době přibližnými tempovými pokyny a téměř úplnou absencí dynamických značek. Celkově se jedná o oslavný text zhudebněný v deseti krátkých částech po jednotlivých “verších”. Při prvním poslechu zaujmou exponované soprány, místy dělené až do tří hlasů a chromatické postupy v pasážích věnovaných Monteverdiho melodickému mistrovství. Laudatio starému mistru je proloženo dvěma hříčkami: ráznou bitevní Bom bidi bom a mnohem vtipnější hrou se solmizačními slabikami Mi-mi-mi. Vox Iuvenalis se premiérového uvedení zhostil s energií a jistotou a myslím, že dal Miloši Štědroňovi opravdu pěkný dárek včetně předcházejícího programu. Z toho bych vyňal jen úvodní Slavnostní fanfáru Josefa Illnera – i legrácky se musí pečlivě nacvičit a provést pokud možno bez chyb.

Hudební obrazy z Brna. Josef Illner: Slavnostní fanfára, Leoš Janáček: Už je slúnko z tej hory ven, Kačena divoká, Miloslav Ištvan: Cor mio, Jan Novák: Servato pede et pollicis ictu, Miloš Štědroň: Psalmi Claudiani. Vox Iuvenalis, sbormistr Jan Ocetek. 25. 3. 2012, Dvorana Centra VUT, Brno.