Příští operní sezóna v Brně bude mít možná jedno světové specifikum: nikdo o ní nebude vědět. Novináři si musí za vstupenky do brněnských příspěvkových organizací platit a pokud u toho zůstane, měli by o nich i přestat psát. Druhá věc ovšem je, jak se o opeře píše teď a k čemu je to vlastně dobré. K otázce mě definitivně přivedl rozhovor s ředitelkou operního souboru Evou Blahovou na serveru Opera Plus.

Rozhovor připomíná spíš nachystanou prezentaci jen občas přerušovanou zdvořilými otázkami Víta Dvořáka. Nechci říct, že je nutné zpovídanou osobu za každou cenu investigativně podusit a zahnat ji do kouta, ale v odpovědích je až příliš mnoho míst volajících po dalším vysvětlení. Pokud je ale i velmi decentně formulovaná otázka na to, do jaké míry mluví Daniel Dvořák do věcí operního souboru, předem podávána jako “ožehavá”, je těžké čekat, že se tu někdo chce dobrat podstatnějších sdělení. Je všeobecně známo, že pro Daniela Dvořáka je opera v centru zájmu, a jeho neochotu snést ve vedení souboru opravdovou osobnost, pokládám za jeho největší profesní chybu (ponechám zatím stranou, že by bylo zřejmě nejlepší, má-li v Brně setrvat, aby byl šéfem operního souboru rovnou on a Národní divadlo Brno zastřešujícího šéfa s uměleckými ambicemi vůbec nemělo).

Jsou tu ale i další věci volající po vysvětlení. Eva Blahová obhajuje celkem srozumitelnými a věcnými argumenty nové nastudování Dona Giovanniho – proč ho ale uvádět, když všechny její důvody sedí i na Figarovu svatbu, která je v repertoáru? Co znamená ona vysoká úroveň, kterou se údajně i běžná představení mohou rovnat operním divadlům v Evropě? A kterým divadlům – v Evropě je Opava i Vídeň. Co znamená prohlášení, že soubor by měl dostávat více možností prezentovat sebe i stát v zahraničí – není to právě ředitelka, kdo by ty možnosti měl získat? Čekal bych, že do takových nepochopitelností a mlhavých prohlášení i ten nejzdvořilejší novinář rýpne, ale Vít Dvořák – snad ve strachu, aby nebyl za nezdvořáka – ponechává rozhovor v úrovni líbezného popovídání u kafíčka. Pokud k tomu připočtu, že referenční operní recenzentkou serveru je Helena Havlíková, která je pro mě (společně s Věrou Drápelovou) zosobněním nejhorších manýr naší bývalé deníkové kritiky, marně přemýšlím, k čemu je taková mediální reflexe vlastně dobrá.

Po všech stránkách problematická finanční situace se probírá jen ve smyslu “musela jsem hlavně počítat”. O situaci v operním souboru ani o Evě Blahové se člověk z rozhovoru nedozví nic podstatného, co by už nebylo známo odjinud, kritiky brněnských představení na Opeře plus jsou nevyzpytatelně zaujaté a její stanovisko k nim žádné. V rozhovoru navíc ani nepadla zmínka o již zmíněném nehorázném požadavku brněnského magistrátu, aby si novináři platili za lístky. Ředitelka souboru se do žádných vyjádření nehrne ani tam, kde jsou v jejím zájmu, a Vít Dvořák chodí kolem zásadních otázek se stejnou opatrností jako česká politická reprezentace kolem vepřína v Letech.

Jestliže euroamerická civilizace zatím ještě stále stojí na třech sloupech, tedy řecké filosofii, římském právu a křesťanské morálce, Janáčkova opera nyní stojí na třech vratkých nožkách. Je to nevěrohodný audit provedený samotným zřizovatelem, nevyprofilovaná ředitelka a směřování k nulové mediální reflexi. Ne všechno je možné hodit na hlavu vedení souboru nebo Národního divadla Brno, ale rozhodně mi chybí jejich jednoznačné a výrazné aktivity především ve druhých dvou bodech. A bohužel se zdá, že ani mezi novináři není příliš mnoho lidí, kteří by o ně stáli.