Časopis Harmonie uveřejnil v rubrice Blog text klavíristy a skladatele Adama Skoumala o kriticích koncertu špičkové houslistky Anne-Sophie Mutter. „Takhle to vypadá, když píše recenzi muzikant, palec nahoru…“ ohodnotil jeho článek sdílející kolega na Facebooku. Ano, vypadá to podobně, jako kdyby kritici hráli na housle.

Anne-Sophie Mutter nedávno provedla v Rudolfinu houslový koncert Antonína Dvořáka. Přišla na autorovo domácí hřiště s osobitým pojetím, kritiky se v hodnocení rozcházely a jednoznačně nechválily. Proti tomu se postavil Adam Skoumal, přinejmenším několika aktivním hudebníkům tím zřejmě promluvil z duše. Spravedlivě řečeno: Skoumalův velmi osobní pohled➚ vůbec nemá parametry recenze a autor ho tak pravděpodobně ani nezamýšlel. Text se vymezuje vůči kritikům, kteří koncert údajně nebyli schopní docenit. Prý tím udělali blbce z nadšených hudebníků v orchestru i posluchačů, kteří tleskali vestoje. Možná by stálo za to si připomenout několik – již stokrát řečených – věcí.

Mít svůj názor je právo, s nímž se člověk narodí. I když je to názor osamělý a extrémní, nedělá z nikoho blbce. Rozhodně ne z těch, kdo si myslí něco jiného.

Kritici jsou vynikající, dobří, průměrní i mizerní. Platí to pro ně stejně jako pro hudebníky nebo instalatéry. Tento pozoruhodný fakt pramení ze skutečnosti, že jsou to také jenom lidé.

Kritika je vždy subjektivní. Není potřeba v ní zdůrazňovat, že se jedná o vlastní názor autora.

Kritika se nepíše pro potěšení hudebníků ani publika. Měl by to být pohled zkušeného posluchače, který svá pozorování dovede podložit argumenty a umí je zformulovat.

Kritické reflexe uchovávají obraz neopakovatelných událostí. Proto by jich mělo být na každý koncert aspoň několik, proto se i tento web jmenuje Zápisník zmizelého.

Aktivní hudebník se málokdy stane dobrým kritikem, i když umí psát. Je na to příliš uvnitř věci, je příliš ovlivněný tím, že ze své každodenní praxe „ví, jak se to dělá“ a „jak to chodí“. Stručně řečeno přichází o jednu ze základních podmínek nezávislosti.

A jedna drobná poznámka na závěr: kritika by možná dokázala ocenit skvěle provedenou soudobou skladbu proti rozhořčenému davu. Její postoj proti publiku nemusí mít vždy jen negativní efekt. Aktivní hudebníci, publikum a kritika tvoří tábory, které se prolínají. I když to tak nevypadá, jde jim o stejnou věc: aby byla hudba krásná a měla úspěch. Stavět je na nesmiřitelné strany válečného konfliktu je nesmysl.

Dnešní matiné obsahuje jedinou skladbu: je jí opera Giuseppe Verdiho La Traviata, čili Zbloudilá. Dojemný příběh pařížské kurtizány vychází z Dumasovy Dámy s kaméliemi, proti předloze idealizuje hlavní hrdinku a nepokrytě jí fandí. Premiérové publikum nádherné dílo nepřijalo, obsazení nebylo zrovna ideální. „Můžu za to já, nebo zpěváci? Čas ukáže,“ poznamenal v dopise Verdi. Dnešní nahrávka je z roku 1976, na základě nastudování v Bavorské státní opeře ji vede dirigent Carlos Kleiber. Zpívají Ileana Cotrubaş (Violetta Valéry, kurtizána), Plácido Domingo (Alfredo Germont, její milenec), Sherrill Milnes (jeho otec Giorgio Germont) a další.