O kafi a hudbě, jak by neměly být

22. 11. 2015, 0.01 | Boris Klepal

Když se dnes člověk vypraví na koncert nebo do opery, zjistí, že závazné dres kódy vzaly dávno za své. Jenom ti, kdo se ke vznešeným žánrům klasiky a opery nepřiblížili několik desítek let, mají strach, že bez obleku a kravaty či velké večerní budou vyvedeni ven. To ovšem neznamená, že by podle současných dres- a image kódů bylo v pořádku cokoliv.

Brno je město kaváren a pokud na všechny ty cool podniky nedolehne elektronická evidence tržeb, budou se moci dál dosyta předvádět, jak skvěle chutnající i vypadající kafe lze za pár korun připravit. Omlouvám se všem, koho se dotklo slovo „kafe“ – já vím, že opravdové espresso, french press, džezva, aeropress a další netušené roztodivnosti jsou úplně jiné… no ano, úplně jiné kafe. Nemají nic společného s tou mléčnou a kupodivu chutnou bryndou, kterou dělala babička k snídani, a cosi podobného vám připraví za dvě eura v rakouských a německých bistrech. To je totiž něco, co by podle všech pravidel pití kávy schválených Tajnou lóží devíti neviditelných kofeinistů nemělo být.

Jistě, jedná se o problém nicotný, téma pro pražskou či brněnskou kavárnu, pokud se zrovna nezaobírají uprchlíky nebo neslouží za terč jednomu z našich nejhorších prezidentů. Nepopírám ani, že kopnout do sebe dobře udělané espresso má své kouzlo. Ale posedět si u něčeho takového nelze. Nechat si donést hrneček o obsahu maličko převyšujícím velkého panáka a rozložit si k tomu noviny, to je výsměch hrnečku i novinám – naštěstí se věci ještě neumějí efektivně urážet. A mnohé nevědí, že by vlastně neměly být. Asi jako ten oslazený turek s rumem (tuzemským), který mám právě před sebou a dlužno říct, že chutná bezvadně. Ale možná je to tím venkovským vzduchem pod Pálavou a padesáti kilometry na kole.

Hudbu, která by neměla být, dnes reprezentuje ruská – sovětská klavíristka a skladatelka Taťána Petrovna Nikolajeva (4. 5. 1924 – 22. 11. 1993). Ne snad, že by dělala něco přímo zapovězeného, prostě hraje na klavír Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha. Ovšem nejen že je nehraje na odpovídající cembalo, navíc se ani stylově nijak nepáře s „historicky poučenou“ interpretací. Stejně jako proti espressu proti ní nemám vůbec nic, často ji spíš vítám, ale poslechnout si Bacha na pořádný klavír, občas i pěkně do široka rozezvučený, to má také svoje kouzlo. Pokud by se vám takový Bach nepozdával, zkuste si předtím dát těch padesát kilometrů, nebo se aspoň odeberte na venkovský vzduch, třeba to pomůže.

Procesí flagelantů, Francisco de Goya y Lucientes, 1812–14

Procesí flagelantů, Francisco de Goya y Lucientes, 1812–14

Zanechte komentář