“Posluchačsky nejúspěšnější koncert bude mít nejhorší kritiky,” objevilo se na Facebooku kolem půlnoci po včerejším koncertu Trondheimských sólistů. Norský den byl další z ucelených bloků Moravského podzimu, začal besedou, pokračoval malou ochutnávkou norského lososa a vyvrcholil komorním koncertem v Besedním domě. Ten představil průřez norskou hudbou od Griega až po současnost a potud se nedá namítat vůbec nic. Vyprodáno bylo až po střechu, prodávaly se dokonce i lístky na stání – myslím, že něco takového Besední dům nepamatuje dlouho.

Výběr repertoáru se v podstatě točil kolem norského folkloru, respektive kolem jeho vlivu na současnou hudbu. Tvorba norských autorů je u nás prakticky neznámá a po této stránce byl koncert opět jednoznačným přínosem. No a teď přijde ta kritika – ne proto, že by se kritik s úspěchem u posluchačů nedokázal vyrovnat, ale protože jsou k ní hlubší důvody.

Hned na začátku je nutno říct, že Trondheimští sólisté se představili jako orchestr spíš průměrné úrovně. Suitu Edvarda Griega Z časů Holbergových zahráli pěkně, ale opravdu ji jen zahráli – že by ji nějak přednesli nebo interpretovali, o tom se dá sotva mluvit. Chyby nedělali, ale zázraky také ne. Na ni navázala kompozice Sprang (Skok) Lasseho Thoresena, u níž jsem se poprvé zarazil. Inspirace lidovými tanci je přiznaná už v názvu, nic proti tomu, navíc je to novinka napsaná na objednávku orchestru – premiéra byla letos na jaře. Skladba sama začíná slibně, pohybuje se v mikrointervalech a působí dojmem parodie na lidovou kapelu, která neumí pořádně naladit. Postupně se rozvine melodické téma a za rytmického podupávání členů orchestru nabývá na intenzitě, dospěje k vrcholu zároveň s nejráznějším přidupnutím… a místo aby přišel konec, přichází kontrastní téma nastavené bez zřetelné logiky, a tak se to opakuje ještě několikrát. Při veškerém důrazu na rytmus a vytrvalé vydupávání se Skok neuvěřitelně táhl a čekal jsem už jenom na to, až konečně doskočí.

Po přestávce zazněl výběr ze svity Geirra Tveitta Reisebilleder (Obrázky z cest) inspirované autorovými cestami do středomoří. Pozdněromanticky znějící kompozice působila uklidňujícím a nevtíravým dojmem. Všechna čísla programu spojovalo výrazné a charakteristické melodické myšlení. Závěr tvořila Osa-suite, v níž jsme měli možnost slyšet specifický norský nástroj “hardangerské housle” – mají přídavné sborové struny podobně jako viola d’amour. Jinak se jednalo o dramaturgický výpadek, ačkoliv publikum téměř roztancoval. Konvenční úprava norského folkloru pro smyčcový orchestr mi ze všeho nejvíc připomněla Hradišťan, mimo jiné došlo opět na vydupávání rytmu – tohle na festivalu vážné hudby nemělo co dělat. V rámci letošního ročníku Moravského podzimu to ale byl výpadek zcela ojedinělý, to je také nutné připomenout.

Samozřejmě nejde o to, že je to zábavné, že se publikum baví a vyžaduje další a další přídavky. Kdyby se například vynechal úvodní Grieg, mohlo by být z koncertu matiné nebo alternativní doplněk hlavního programu a těžko by se proti tomu dalo něco namítat. Jako jeden z vrcholných programových bloků vedle koncepcí Českého a Polského dne prostě neobstál a myslím, že to autor poznámky, kterou jsem citoval v úvodu, sám dobře věděl. Rozhodně se nesnažím stavět přehrady mezi zábavu a umění – k takovým nesmyslům mám daleko.

Norský den – Trondheimští sólisté. Edvard Grieg: Z časů Holbergových, suita op. 40, Lasse Thoresen: Sprang, Geirr Tveitt: Reisebilleder (výběr ze suity), Gjermund Larsen: Osa-suite. Ragnhild Hemsing, Eldbjørg Hemsing, Gjermund Larsen, Einar Olav Larsen – housle, TrondheimSolistene, dirigent Øyvind Gimse. 6. 11. 2013, Besední dům, v rámci festivalu Moravský podzim.

P. S.: Všiměte si, že jsem si nechal od cesty všechny vznešené řeči o dovozu nenápaditých folklorních inspirací do města Leoše Janáčka.

Foto Petr Francán