Každé vzpomínce na Evu Zikmundovou chybí její dramatický přednes – byla to velká herečka i při rozhovoru v kavárně. Osobní vzpomínka Renaty Klusákové vystihuje nedávno zesnulou sopranistku, učitelku a překladatelku ve zkratce, ale o to důvěrněji.
Na svátek Všech svatých zemřela paní profesorka Eva Zikmundová (4. 5. 1932 Kroměříž – 1. 11. 2020 Praha). Co všechno s ní odešlo? Jako první mě napadá její mimořádný vhled do pěveckého umění vystavěný jejími znalostmi, zkušenostmi, inteligencí a rozhledem. Hlasu rozuměla jako málokdo. S přesností seismografu dokázala u zpěváků rozpoznat signály slibné i varovné o měsíce dřív, než si je uvědomili oni sami, a možná o roky dřív, než byly zřejmé i nám, běžným posluchačům.
Při operních představeních v Národním divadle, kam jsem ji doprovázívala, často zavírala oči, aby ji nerušil vizuální vjem a mohla se vposlouchat. „Proč tolik kříčí?“ ptávala se. „Slyšíš tu odřenou střední polohu? Tak ostré výšky, strašně mě z nich bolí uši!“ Jednou kvůli tomu skutečně odešla z divadla dřív. Většinou ale zůstávala až do děkovačky a pečlivě odměřovala dávku potlesku tomu, kdo si jej podle ní doopravdy zasloužil.
Vzpomínám si, jak ji o přestávkách při operních premiérách oslovovali operní kritici: „Tak co tomu říkáte, paní profesorko?“ Její názory si pak nezřídka osvojovali a vylepšovali jimi své recenze. Brala to s absolutním nadhledem. Ve svých úsudcích byla nekompromisní, přísná, dovedla šlehnout břitkým vtipem a vysmát se falešnému předvádění či prázdnotě. Dokázala být ale také doslova přemožená vděčností, když se na jevišti dělo něco umělecky opravdového.
Zažila velké okamžiky Národního divadla, například éru dirigenta Jaroslava Krombholce. Přátelila se s dr. Pavlem Ecksteinem, s režisérem Evaldem Schormem, s Ludmilkou neboli pěvkyní Ludmilou Dvořákovou a jejím manželem, dirigentem Rudolfem Vašatou, ráda vzpomínala na spolupráci s klavíristou Alfrédem Holečkem. Všichni už zemřeli. Cítila se osamělá. Do kavárny Kaaba v ulici, kde bydlela, si chodila přečíst noviny: „Víš, hlavně proto, abych za celý den mohla aspoň na někoho promluvit.“
Když jsem se jí zeptala, čeho si ve své pěvecké kariéře nejvíc váží, odpověděla, že to byla možnost pomoci prošlapat cestu Janáčkovým operám do světa. Třeba při památném hostování opery Národního divadla na festivalu v Edinburku v roce 1964. Byla Káťa, lišák Zlatohřbítek, Jenůfa… Vyprávěla, jak v jedné inscenaci Její pastorkyně ležela dlouho bez hnutí na podlaze a jak se pokaždé znovu musela bránit dojetí z Janáčkovy hudby: „Abych se nerozplakala, úporně jsem se soustředila na papírek od bonbonu, který jsem prsty jedné ruky nepozorovaně skládala do čtverečku a opět rovnala tak dlouho, dokud nepřišel čas mého dalšího zpívání.“
Vážila si umělecké poctivosti a oddanosti, s respektem mluvila o práci pěvců v regionálních divadlech. Sama začínala v Brně. V pražském Národním zpívala Rusalku, Taťánu… v Berlínské státní opeře Sieglindu či Santuzzu.
Sledovala mladé zpěváky. Z Prahy až do Pardubic jsme jely na školní představení Prodanky, v němž zpíval Vaška student konzervatoře Petr Nekoranec. Ixtou reprízu nepříliš zdařilé inscenace barokní opery přetrpěla jen proto, aby slyšela mladého Jana Martiníka v jedné z menších rolí. O čerstvém vítězi soutěže v Cardiffu tehdy v Praze věděl ještě málokdo. Přivedla mě na první český koncert Patricie Petibon, té zrzavé cácorky, kterou zahlédla, jak říkávala, v televizoru.
„Tu výšku v ‚Nessun dorma‘ nikdo na světě ještě nezazpíval líp než Pavarotti, všimni si, jak on si na ni počká, jak se těší a jak je to jeho ‚Vincerò!‘ úplně šťastné a plné pokory.“ Nesnášela nejhorší Rusalku na světě – Renée Fleming.
Minulý rok mi zhruba touto dobou napsala email: „Včera jsem měla ve schránce Tvůj pozdrav z pobývání v lázních. Naše ctěná pošta patrně doručuje lajdácky. Promiň mi, že jsem nepoděkovala obratem. Rukou psaná vzpomínka na pohlednici, to už je vzácný a milý dárek. Je opřen na klavíru, který tím na chvíli ožil… bohužel trošinku hudby mu nebylo už dopřáno. Trčím většinou v pokoji a vzpomínám na časy, kdy jsem měla tolik co dělat ve škole i v divadlech. Šla bych na koncert, ale kde jsou ty časy, kdy jsem pobíhala sama, nebo vodila každý rok maminku na Pražské jaro.“
Naposledy jsme se setkaly v létě, kdy už byla v léčebně. Mluvila o tom, že žákyně pro ni jsou její velká rodina, že jí vždycky moc záleželo na tom, jestli se zpíváním uživíme. Vypadala jako stará víla.
Leave a Reply