Vidět na jevišti dílo Jána Cikkera je opravdová vzácnost. Povídka Charlese Dickense zpracovaná do psychologické opery pro mě byla především po hudební stránce velmi milým překvapením.

Mister Scrooge není žádná dickensovská idyla, třetí operu Jána Cikkera bych charakterizoval spíš jako psychologické monodrama s řadou vedlejších postav. V centru díla stojí mimořádně exponovaná role titulního hrdiny s jeho smutným vnitřním světem. Obrácení nerudného lakomce v lidumila však nevyznívá lacině ani sentimentálně, na čemž má zásadní podíl Cikkerova hudba, která v mnohém připomene Bergovo veledílo Vojcek.

Pěvecké party jsou podřízeny především správné deklamaci, text je většinou prozaický a působí až nehudebně. Místy mě napadlo, že by snad bylo možné inscenovat operu i jako melodram s pěvecky disponovaným činohercem v hlavní roli. Vnitřní svět jednajících postav charakterizuje paralelní orchestrální proud, který se rozvíjí spíš samostatně jako vysvětlující komentář libreta. Pouze postava Mr. Scrooge ovšem prochází složitým a bolestným vývojem, aby těsně před smířenou smrtí prozřela a alespoň částečně napravila své špatné skutky. Ostatní – při všech svých lidských strastech spokojeně žijící – postavy jsou pouze žánrovými figurkami, průhlednými metaforami různých aspektů pozitivního přístupu k životu.

Zarputilý lakomec, který odmítá slavit Vánoce a milosrdnou sestru s koledníkem vyžene se slovy “kdo nemá peníze, ať nežije”, dochází k osvícení skrze horečnaté sny o lidech, kterým ublížil. Je mezi nimi i on sám, když se vidí jako malé dítě. Celým dílem ho ale provází blízkost smrti vtělená nejen do sborových připomínek a ozvěn, ale především do zjevení jeho bývalé snoubenky Mary, kterou dohnal k sebevraždě, a před sedmi lety zemřelého společníka Marleyho.

Tady musím říci, abych se už dostal k inscenaci samotné, že jsem opravdu nepochopil výtvarnou stylizaci duchů do laciného hororu. Marley jako smrťák v tmavém plášti s kapucí a legrační sklápěcí kosou, Mary ve svatebních šatech, zjevení dětí i jeptišky, všichni měli bledě nalíčené tváře a rty od krve. Ne snad, že by mě něco takového esteticky uráželo, ale myslím, že se tento druh vyjádření s Cikkerovou hudbou míjel. Méně popisnosti a více psychologizování by této niterné opeře “o nápravě duší lidských” jistě prospělo.

Ocenit musím funkční scénu. Kancelář a posléze byt pana Scrooge byl v klaustrofobicky působícím výklenku v patě mohutného schodiště, na němž se odehrávaly snové výjevy. Křeslo a občasná iluze zapálených kamen přesně zrcadlily myšlenky člověka, který druhým nedopřeje nic a sobě jen velmi málo. Kostýmy (Miriam Struhárová) v pestrých barvách napomáhaly orientaci v řadě epizodních postaviček, výraznou výhradu bych měl ke snu o rozkradeném majetku. Proč se mezi až dětsky a starosvětsky stylizovanými figurkami najednou objevili tři zcela současní lupiči v černých oblecích, kuklách a s pistolemi v rukou, je mi opravdu záhadou.

Inscenace však byla – i přes onu zmíněnou hororovou stylizaci nevstřícnou k dílu – vstřícná k divákům a zdařile je prováděla poněkud roztříštěným dějem. Velké množství vedlejších postav činí především ze třetího, klíčového obrazu inscenační problém, se kterým si ale Andrea Hlinková poradila velice dobře. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby za jiných okolností do druhého dějství zasáhl dramaturg několika citlivými škrty. Vzhledem k uvedení opery ke 100. výročí narození skladatele by to ovšem bylo krajně nevhodné.

Dušan Štefánek vedl orchestr s důrazem na dynamické vypracování a dařilo se mu držet jej na takové úrovni, aby nepřehlušoval pěvce. Neochuzoval přitom gradace a bergovský “psychologický seismograf” měl koncepčně dobře promyšlený. Horší to bylo se zpěvností, zvuk smyčců – především houslí – byl až nepříjemně ostrý a zněl nekultivovaně, unisona prozrazovala nepřesnou intonaci, nástupy by také chtěly vypilovat. Hráči v orchestru se s neznámou partiturou vypořádávali poněkud křečovitě.

Je vlastně těžké hodnotit pěvce, kteří měli v roli často jen několik “sprechgesangových” vět a spíš byli součástí ucelené koncepce než sólisty v pravém slova smyslu. Hlasy zjevení zněly přes mikroporty a nemyslím si, že to bylo k něčemu dobré. Celá opera stála a padala s výkonem Petra Mikuláše v titulní roli a dlužno říci, že především stála. Pěvec měl složitou postavu, která jediná procházela bouřlivým vývojem, detailně nastudovanou a propracovanou, byl pěvecky i herecky věrohodný a přesvědčivý, bylo mu i výborně rozumět. Zřejmě by tuto kreaci mohl počítat ke svým životním, což bude asi ale záležet také na tom, jak dlouho se podaří nezvyklé dílo udržet na repertoáru. I podle premiérové návštěvy soudím, že to Mister Scrooge nebude mít lehké.

Slovenské národné divadlo se k výročí narození Jána Cikkera odhodlalo k záslužnému a pozoruhodnému počinu, jehož ohlas přes veškeré hudebně-inscenační úsilí bude zřejmě narážet na podobné problémy jako u nás. Těmi hlavními jsou nedostatek hudebně zběhlého publika zvědavého na novinky a nedotaženosti ve scénickém i hudebním nastudování.

Ján Cikker: Mister Scrooge, libreto skladatel ve spolupráci s Jánem Smrekem (podle povídky Vánoční koleda Charlese Dickense). Hudební nastudování: Dušan Štefánek, režie: Andrea Hlinková, scéna a kostýmy: Miriam Struhárová. Scrooge: Peter Mikuláš, Fred: Róbert Remeselník, Kate: Miriam Maťašová, Bob: Jozef Kundlák, Jenifer: Jitka Sapara-Fischerová, Marta: Katarína Polakovičová, Marley: Ján Galla, Mary: Miriam Garajová, Kreithová: Eva Šeniglová, Dilberová: Klaudia Račić Derner, Milosrdná sestra: Michaela Šebestová, Ujo Jožo: Martin Gyimesi, Koledník: Matej Farský, Tim: Jakub Ševčík, Timův bratr: Samuel Šebok. Opera a sbor Slovenského národného divadla. Premiéra 18. 11. 2011, Slovenské národné divadlo, historická budova, Bratislava.