Merel Quartet: drama a entuziasmus

7. 6. 2011, 9.34 | Boris Klepal

Merel Quartet v Rytířském sále na Pernštejně nadchnul posluchače především interpretací druhého kvartetu Leoše Janáčka Listy důvěrné. I přes nadšené přijetí však včerejší koncert neobstojí zcela bez výhrad.

Merel Quartet, ilustrační foto, © Christian Jungwirth, Graz

Od samého začátku zaujal specifický přístup souboru, který se podle mého názoru snažil zkombinovat sytý, objemný tón a dramatický projev tíhnoucí k hutnému symfonickému zvuku. V tvorbě tónu jsem cítil tradici Českého kvarteta, které byl naopak zcela vzdálen málo zpěvný, dramatický výraz, který se soustředil především na dynamické gradace. V dynamických vrcholech hudebníci zvukově atakovali hranici komorního orchestru, čemuž bohužel neodpovídala málo znělá pianissima. Nadšení, s nímž se Merel Quartet snažil zmocnit obou partitur, zcela nezakrylo drobné technické nedostatky, které poznamenaly především Smyčcový kvartet č. 10 „Harfový“ Ludwiga van Beethovena. Byla to především nečistá hra violoncella v první větě a ne zcela dobře sjednocené vibrato prvních a druhých houslí, které místy zlobilo i v Listech důvěrných. Ve druhé větě byl výrazově na pováženou zmíněný nedostatek zpěvnosti, což ale mohl být i do jisté míry provokující záměr. Z první, beethovenovské části večera vyzněla nejlépe třetí věta v krkolomném tempu a variace ve čtvrté větě.

Dramatická interpretace po všech stránkách prospěla Smyčcovému kvartetu č. 2 Leoše Janáčka. Wagnerovsky extatický projev Merel Quartetu se střetl s Listy důvěrnými v opravdu šťastné konstelaci. Hudebníci se nebáli jít zvukově až do extrému a nic zbytečně neuhlazovali – violoncellistovo sul ponticelllo v první větě by mohlo řezat sklo, což v tomto případě myslím jednoznačně pozitivně. Celé Janáčkovo pozdní dílo proběhlo jakoby v jednom mohutném zvukovém proudu, který s sebou strhl i posluchače a měl na celkovém vyznění večera rozhodující podíl. Listy důvěrné promlouvaly o intimních záležitostech s bezohledně drásavou otevřeností. Z provedení Listů důvěrných i bartókovského přídavku si troufám soudit, že hudba 20. století je Merel Quartetu mnohem bližší než klasicko-romantický repertoár.

Oproti původnímu programu na webu festivalu vypadl Smyčcový kvartet č. 2 Johannesa Brahmse, což je dobře. Tři tak náročná díla by byla na jeden večer už příliš. Dramaturgicky se jednalo o celkem běžný kvartetní večer s jedním klasicistním a jedním současnosti bližším dílem. Rychlé ovace vestoje, na nichž se iniciativně podíleli místní hostitelé, přiměly bohužel hudebníky k přídavkům, které roztříštily hluboký dojem z interpretace Listů důvěrných. Líbeznost Mendelssohnových variací působila po Janáčkově niterném dramatu jako pěst na oko, Allegretto pizzicato ze čtvrtého kvartetu Bély Bartóka vyšumělo při samostatném provedení jen do prázdného efektu. Myslím, že kousek hudební soudnosti by Merel Quartetu prospěl.

Je však třeba říci, že výkon Merel Quartetu i jeho zápas o charakteristický zvuk a výraz vzbuzuje sympatie a zvědavost, zda se podaří dojít na této cestě k jednoznačným výsledkům bez technických nedostatků. Koncert podobných, dosud hledajících těles může být často poutavější než vystoupení zavedených a předvídatelných značek.

Pernštejn, foto Boris Klepal

Merel Quartet (Mary Ellen Woodside – housle, Meesun Hong – housle, Alexander Besa – viola, Rafael Rosenfeld – violoncello). Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 10 Es dur op. 74 „Harfový“, Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“. 6. 6. 2011, hrad Pernštejn, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Zanechte komentář