Max Brod. Průvodce české hudby na cestě do světa

20. 12. 2015, 0.01 | Boris Klepal

„Lidskost, nikoli opernost! – Lidskost, nikoli nacionální nenávist! – není snadné v šílenství tohoto času „vytrvat a prorazit“ s tak samozřejmými zásadami.“ Tak zakončil svou úvahu o překladu libreta Její pastorkyně do němčiny Max Brod. Právě díky němu začalo být Leoši Janáčkovi rozumět ve světě, i když často ne úplně přesně.

Tento týden vyšlo číslo literárního časopisu Tvar věnované spojení hudby a slova, o příspěvek k tématu mě požádal Jaromír Typlt (zasloužil se tak o druhou mediální událost v mém letošním životě, na jaře jsem rovněž na žádost redakce přispěl do časopisu Malovaný kraj – kdo z vás to má?). Nakonec ze mě vylezlo něco jako úvaha o (ne)srozumitelnosti operního textu a jak moc či málo na ní autorům i interpretům záleží. Pokud by ji někdo chtěl číst, ať si Tvar koupí, nebo řekne o výtisk mně – mám jich pár doma. Článeček o rozsahu 5000 znaků samozřejmě nemůže tak složité téma ani nastínit, takže se jedná pouze o povšechnou úvahu upozorňující na skutečnost, že srozumitelností operního textu se někdo zabývá i prakticky. A pokud operním pěvcům nerozumíte při představení ani slovo, je velmi pravděpodobné, že to není vaše chyba.

Když zůstaneme v ideálním světě, kde zpěvákům rozumět téměř všechno je, stejně pořád nejsme mimo nebezpečí. Fantastickou příležitostí ke zkomolení či úplnému překroucení původního sdělení jsou překlady. Stává se to u filmových titulků i v literatuře, opera je pro dezinterpretace všeho druhu dokonalý živný podklad. Potřeba nacpat nový text do hotové hudby, navíc narafičené na zcela odlišný jazyk, je práce pro vraha. Debaty o tom, zda operní libreta překládat, či nikoli, se vedou doteď navzdory existenci titulkovacích zařízení, která se v divadlech již zcela zabydlela. Uvedu alespoň dva velké argumenty: pro překlad mluví možnost publika bezprostředně reagovat, což je především v komediích dost důležité, proti překladům mluví zanášení zcela cizí zvukové kvality do původního díla, což je v hudbě obzvlášť problematické.

Na kvalitu překladů operních libret si hořce stěžoval kdekdo, zpěváci dodané texty navíc často nerespektovali a různě si je upravovali, aby se jim líp zpívaly bez ohledu na smysl. Mizernou překladatelskou praxi zmiňoval i Max Brod (27. 5. 1884 – 20. 12. 1968), který se chopil překladů libret oper Leoše Janáčka. První byla Její pastorkyňa, Brod podle vlastních slov práci vyžádanou nakladatelstvím původně odmítl, ale po intervenci samotného skladatele a zcela přiznaném okouzlením jeho osobou se do překladu přece jen pustil. A navzdory mnohým potížím ho i dokončil.

„Jedna věc mě zachránila: radost, že vytvořím operní text, který nebude mít nic společného s ‚operní němčinou’. Žargon, do kterého jsou přeložena taková mistrovská díla jako Carmen a jiné opery, je známý. ‚Miláčku, vyslyš mé úpění,’ říká se tam pořád a znova; i selsky robustní vstupní sbor Prodané nevěsty, ve kterém se v originálním znění zcela prostě říká ‚Proč bychom se netešili, když nám Pánbůh zdraví dá,’ musí v němčině vydržet toto perverzní martyrium: ‚Vizte v keřích květy vzkvétat, slyšte čilé ptáčky zpívat,’ atd. Ach, Bože můj, ti chudáci čilí ptáčkové! Ano, takový překladatel má odvahu… Smysl mé práce bylo, zřídit svou říši deset tisíc mil od tohoto duchovního šosáctví.“

Navzdory dobrým úmyslům Maxe Broda jsou dnes jeho překlady přijímány značně kriticky. S dlouhým odstupem už není zdaleka tak patrné jeho sympatické odmítání dobové operní konvence, naopak se tlačí do popředí posuny významů i charakterů jednajících postav, často velmi silné. Máme dnes k dispozici kritické edice, Janáček se i v Německu obvykle uvádí v původním jazyce, jak se můžete přesvědčit třeba dnes večer v přenosu Věci Makropulos z Vídeňské státní opery➚ Ale ať už jakkoliv, uvádí se, a první krok k tomu udělal kdysi dávno a nemalou zásluhu na tom měl právě Max Brod. Dnes je tomu 47 let, co zemřel.

Pro dnešní matiné jsem vybral hudbu, kterou není potřeba překládat, je to Serenáda pro smyčce Es dur Josefa Suka – byl to další český skladatel, kterého Brod obdivoval. Hraje Slovenský komorní orchestr, řídí Bohdan Warchal.

Tři andělé s Tobiášem, Francesco Botticini, 1470

Tři andělé s Tobiášem, Francesco Botticini, 1470

Zanechte komentář