Opera Sezname, otevři se! vnímá svět prostřednictvím seznamů a snaží se jej nahlédnout úplně celý. Martin Smolka (1959) ji vytvořil na objednávku New Opera Days, kde bude letos provedena ve světové premiéře. České publikum zná Martina Smolku především jako autora úspěšné opery Nagano a spoluzakladatele souboru AGON.

Ve vaší opeře se skoro nezpívá, libreto nemá děj, jsou to seznamy. Co říkají o světě řady encyklopedických nebo slovníkových hesel bez vysvětlení, pokud o něm vůbec něco říkají?
To by tak mělo být. Je to pokus nahlédnout svět určitým celostním způsobem, i když bych se do těchto vysvětlení možná neměl pouštět, protože já jsem hudebník a od těch významů mám libretistu Jiřího Adámka. Je to tak, že nás hodně inspirovala kniha Umberta Eca, která se jmenuje Bludiště seznamů, a to je vlastně taková antologie různých textů a vyobrazení, k nimž jsou krátké komentáře. Umberto Eco celou tou prací upozorňuje na to, že seznamy byly vždycky – od věků – důležitým prostředkem uměleckým, důležitou složkou uměleckých děl.

Jakou roli v tom hraje Foucaltovo kyvadlo?
V celém libretu je řada různých citátů, které také vykazují nějakou seznamovitost a zároveň jsou krásné – jsou krásné i zvukově. Ty citáty jsou nejen z Foucaltova kyvadla, ale také z Itala Calvina – z jeho knížky Neviditelná města – a taky z Borgesových povídek. A Foucaltovo kyvadlo… to se těžko vysvětluje, přijďte si poslechnout tu operu.

Mluvil jste o citátech a jejich opakování, objevují se citace i v hudbě?
Touto možností jsem se hodně obíral, ale nakonec k tomu nedošlo, pokud nebudeme považovat za citát nějaký element staré hudby, jako je trojzvuk. Spíše tu seznamovitost jsem nějakým způsobem vnesl do hudby: třeba jsou tam sledy akordů.

Rejstříková árie je starý výrazový prostředek, Leporellovu z Dona Giovanniho zná každý – odkazuje vaše „rejstříková opera“ i tímto směrem?
To je pohled zevnitř operního světa, který já nesdílím a ani nedovedu sdílet. Pro mě ta výzva napsat operu spíše znamená otevřenou možnost vytvořit dílo pomocí operních protředků, ale nevážící se na operní tradici. Dokonce v jistém smyslu je to úplně antioperní, zejména to, že se tam málo zpívá. Máme tam jednoho sólistu – kontratenora Jana Mikuška – a budeme mít v orchestřišti jako součást doprovodného tělesa sbor. Ten bude zpívat z not, ale nebude mít jevištní akci. Zpěv se tam objeví občas jako taková pěna na vlně, abych se vyjádřil metaforicky. Jako něco vzácného a krásného tím, jak to zaperlí jenom na určitých vrcholech. Jinak se tam sypou slova od čtyř herců, kteří jsou specialisté na mluvení, budou mít málo herecké akce a hodně mluvení. To mluvení je různým způsobem stylizováno, organizováno, částečně i podle hudebních zákonitostí. To znamená, že důležitá je krása zvuku, určitá souzvučnost. To, čemu se říká v poetice, v teorii poezie eufonická instrumentace. Někdy budou také mluvit rytmizovaně na způsob voice bandu. Je to spíš nějaký hudebně divadelní tvar nevážící se na zavedené formy a pouze využívající prostředky operního divadla: orchestřiště, orchestr, jeviště a tak.

Předpokládám, že na světové premiéře své opery budete přítomen – budete zasahovat do provedení, nebo tomu necháte volný průběh?
K práci skladatele – tak jak já jí rozumím – patří velmi pečlivá a intenzivní účast na zkoušení. Jednak notový zápis obecně není tak precizní jako třeba písmo, které používá literát. Zadruhé když píšu u stolu pro orchestr a desítky lidí, tak i když mám nějakou intenzivní představu, tak nikdy není přesná, není deskriptivní. Takže zkoušení je do jisté míry i hledání určitých zvukových odstínů, správných temp, výrazových poloh.

Co pro vás znamená Richard Wagner, Giuseppe Verdi a vůbec konvenční opera?
Nevím, jestli je to úplně v centru mého zájmu, dokonce ani nemám zrovna důkladné znalosti. Ale když už jste zvolil tato dvě jména, tak mi určitě bude bližší Verdi.

Jaký to má smysl psát dnes opery, jaký je zájem publika o novou tvorbu – může vzniknout nějaká nová Bohéma?
Jsou skladatelé, kteří se tím zabývají a jsou v tomto ohledu úspěšní jako třeba Philip Glass nebo Tan Dun a další, ale já tímto směrem nepohlížím. Pro mě to operní je vlastně strašně silácké a já mám předpoklady spíše pro nějakou jemnou poezii. To bude taky hlavní riziko té opery, kterou jsem napsal a která se začíná zkoušet. Je tam spousta poloh na hranici ticha nebo velice křehkých. Je to v tomto ohledu i riskantní krok do neznáma, protože nevím, jestli tyhle nejtenčí čáry budou v operním divadle vidět.