Mahan Esfahani: Musique? Odpovědi na otázky o hudbě i cembalu dneška

25. 6. 2020, 18.17 | Boris Klepal

esfahani-musique-cover-2020-06-001

„Je tohle ještě vůbec hudba?“ Na tuto otázku dává jednoznačně kladnou odpověď cembalista Mahan Esfahani albem Musique? Nahrávku věnovanou skladbám od roku 1960 až po současnost vydává právě dnes label Hyperion.

Šestatřicetiletý Esfahani navazuje titulem alba Musique? na zmíněnou otázku, která se nejednou vznáší koncertním sálem, pokud v něm zní skladba mladší než sto let. Titul alba ale zároveň odkazuje k jeho závěrečné skladbě Programme commun « Musique socialiste? » Mnohoznačnost, a propojení hudební historie se současností v několika vrstvách je ovšem charakteristickým znakem celé nahrávky, která by se mohla souhrnně jmenovat také Intertwined DistancesPropletené vzdálenosti – podle jiné skladby, která je na albu rovněž obsažena. Snadněji se ale vypočítává, co všechno lze na albu Musique? najít, než to, co na něm není.

Na album Musique? je možné se dívat jako na vzrušující cestu dějinami hudby. Šest skladeb alba pokrývá dobou svého vzniku časový interval přibližně posledních šedesáti let, ale některé z nich se záměrně hlásí ke skladatelům baroka a pozdní renesance. Vůbec není špatné si celou nahrávku prostě poslechnout a nepřemýšlet vůbec o tom, kdo a kdy právě znějící skladbu napsal. Posluchač přitom snadno získá dojem, že čas ve skutečnosti neplyne, ale všechny události běží paralelně a všechny jsou kdykoliv na dosah. Způsob, jak se inspirovat starou hudbou a zároveň ji nevykrádat, je zde několikrát předveden na nejvyšší úrovni.

Stejně dobrodružná je zvuková stránka alba – Esfahani si vybral skladby, které mu umožňují důkladně předvést možnosti cembala bez exhibování a okatého poučování. Staví posluchače před napínavý a poutavý výklad beze slov, v němž se skrývá cosi z bachovské systematičnosti. Narozdíl od Bacha však nedemonstruje, jak zní nástroj v různých tóninách, ale kolik se v něm skrývá zvukových poloh a jak může být jeho zvuk současný.

Sám Esfahani jako by se za samotnou hudbou, dramaturgií alba i zvukem až ztrácel a se svojí virtuozitou zachází jako se samozřejmou ingrediencí. „Netvořím, pouze předávám,“ cituje interpret v bookletu Konfucia a přisuzuje sám sobě roli transmiteru, který je zdrojem impulsů nutících mozek posluchače k neustálé aktivitě. Na Musique? se to Esfahanimu daří celých osmdesát minut trvání alba, od étericky konkrétní zvukové pavučiny Tōru Takemitsu až po tepající manifest Luca Ferrariho. Šestice skladeb na albu je řazená do zvlněného a soudržného profilu, jehož výsledným tvarem je nepravidelný oblouk s několika vrcholy.

Úvodní Takemitsuova kompozice Rain Dreaming z roku 1986 zvolna otevírá album dlouhým přezníváním jednotlivých tónů, které postupně houstnou do souzvuků. Z konkrétně znějících strun cembala jako by úplně zmizely ostré, drnkavé nástupy, skladba zní úžasně měkce. Snad by přesvědčila i Johna Cage, že cembalo nemusí nutně znít jako šicí stroj.

Jméno amerického skladatele a konceptualisty však album evokuje i jinak než volnými asociacemi k jeho bonmotům: autorem následující skladby Set of Four je totiž Cageův učitel Henry Cowell. Čtyřvětá kompozice pochází z roku 1960, kdy bylo Cowellovi třiašedesát let, a možná až překvapí, jak zní klasicky a čistě. Objevitel klastrů se zde zcela otevřeně hlásí ke staré hudbě už názvy jednotlivých částí „Rondo“, „Ostinato“, „Chorale“ a „Fugue – Résumé“. Hned v prvních akordech zazní cosi důvěrně známého a přitom osobitě uchopeného. Brilantní druhá část vede ke kontrastnímu chorálu a závěrečné fuze. Znalost hudební historie i kompozičních pravidel tvoří podobně samozřejmý a nezdůrazňovaný základ jako pro Esfahniho jeho hráčská virtuozita.

Skladbu Jardin secret II napsala finská skladatelka Kaija Saariaho v roce 1985 a nechává v ní cembalo komunikovat s přednatočenou zvukovou stopou. Jako nástroj kompozice i postprodukce nahrávky vytvořené z konkrétních zvuků i hlasu autorky posloužil počítač. Pocit obklopení zvukem je velmi intenzivní i při běžném domácím poslechu, zvuková stopa je ale navíc rozmíchaná do čtyř kanálů. O prostorovém účinku skladby se mohli přesvědčit i pražští posluchači při živém provedení před dvěma lety v Maiselově synagóze.

Další živou – a čistě akustickou – spojnici mezi historií a současností nabízí kompozice After Handel’s ‘Vesper’ britského skladatele Gavina Bryarse. Ten se odvolává nejen na Cageovu kompozici HPSCHD, ale přes fiktivní Händelovo oratorium Vesper ke starým technikám hry na cembalo a především k Frescobaldimu. Autor vysloveně vybízí interpreta k uplatnění vlastních nápadů a instinktů při dotváření skladby.

Mahan Esfahani hraje Intertwined Distances. Video Fundación Juan March

Již zmíněná kompozice Intertwined Distances íránské skladatelky Anahity Abbasi přivádí album nejblíž k dnešku. Skladba vznikla v roce 2018 a ve stejném roce také aktuálně zazněla na pražském festivalu Contempuls. Podobně jako u Jardin secret II se zde počítá s kvadrofonní zvukovou stopou, na jejíž podobě se Esfahani přímo podílel. Cembalo se zde pohybuje na hranici svých zvukových možností, jako by se připravovalo na závěrečnou skladbu alba.

Tou je Programme commun « Musique socialiste? » skladatele Luca Ferrariho z roku 1972. Francouzský průkopník elektroakustické a konkrétní hudby propojuje cembalo se zvukovým pásem, který plynule navazuje na přeznívající tóny sólového cembala v úvodu. Do táhlého hučení se přidávají pravidelné pulsy, které pohánějí takřka celý zbytek skladby s narůstající intenzitou, nakonec odeznívají a nechávají hudbu, aby se co nejpomaleji vytratila v dlouhém utichání.

Esfahani zmiňuje v bookletu řadu lidí, kteří mají přímou či nepřímou zásluhu na vzniku Musique? Celé album ale věnoval afroamerickému skladateli, improvizátorovi a teoretikovi Georgi E. Lewisovi. S jeho inspirující osobností i dílem se mohli alespoň v krátkosti setkat návštěvníci pražského festivalu vs. Interpretation v roce 2014 a Ostravských dnů nové hudby o tři roky později.

Musique? je vynikající album, jehož zdánlivý paradox spočívá v tom, že pečlivě vybrané a strhujícím způsobem zahrané skladby vytvářejí celek na vyšší úrovni, ve kterém jednotlivé položky i interpret zanikají a slouží výsledku. Otázky, proč se na albu ocitly právě tyto skladby, jsou náhle zcela zbytečné.

Hyperion CDA68287. CD, FLAC, MP3. Datum vydání 26. 6. 2020. Celková stopáž 79:49➚

Doporučená četba: Landowska on Music, George E. Lewis: A Power Stronger Than Itself

Zanechte komentář