Třem zločincům na útěku selže auto. Rozhodnou se tedy z nouze zůstat na místě a založit ráj na zemi. Totiž město Mahagonny, které stojí v cestě lidem, kteří se vracejí z Aljašky se spoustou vydělaných peněz. V Mahagonny se nabízejí všechny způsoby, jak peníze hloupě utratit, a není třeba se bát ani zákona. Zločin tu existuje pouze jediný: žádné peníze nemít.

Režisér Jérôme Deschamps se ve Wiener Staatsoper snažil přiblížit inscenaci Mahagonny v maximální míře brechtovským principům epického divadla. Výtvarně výrazné pojetí kostýmů Vanessy Sannino v pregnantní komiksové zkratce bralo jednotlivým postavám índividuální charakter a dělalo z nich pouhé symboly, nositele myšlenky a děje. Prodejné dívky přicházející s Jenny do Mahagonny byly oblečené ve stejných lososových šatech a nesly si stejné kufříky, jen mírně odlišené ne zcela stejnými nálepkami z předchozích štací. Každý ze čtveřice přátel z Aljašky na sobě měl kus oděvu evokující černočerveně kostkovanou dřevorubeckou košili, jen nejpřímější, kompromisů neschopný Jim v takovém oblečení vězel celý. Bylo to také jediné, co z něj na pomyslné pamětní desce zbylo. Červené rukavice soudců i přihlížejících procesu s Jimem naznačovaly krev na jejich rukou. Červená byla v zásadě jediná ostrá barva, která se na scéně objevovala, všechny ostatní byly většinou v pastelových odstínech. Příliš klidné město, v němž je veškerá zábava až příliš laciná a stále pod kontrolou, tím bylo charakterizováno zcela výstižně.

Scéna Olivie Fercioni se obešla téměř bez rekvizit kromě několika kusů nábytku, na chvíli se objevil boxerský ring a kulečníkový stůl. Pozadí obstarávala většinou statická zadní projekce dokumentující postupný růst a nakonec i rozklad města. Rozhýbala se jen v závěru prvního dějství ve scéně blížícího se tajfunu. Pouhým spuštěním prosklené stěny se podařilo jednoduše a věrohodně vzbudit dojem interiéru restaurace “U boháče” s výhledem na město. Ze stran jeviště se vysouvaly očíslované bloky rostoucích domů, vše bylo odděleno nízkou oponou od předscény. Té dominoval ovládací pult se svítícími kontrolkami, jehož prostřednictvím uváděl vypravěč do pohybu pomyslnou divadelní mašinérii. Porůznu rozmístěná ozubená kola se chvíli točila a chvíli zase ne, v jejich pohybu se mi ale nepodařilo nalézt žádnou logiku a smysl.

Režie kladla důraz na stylizovaný pohyb, seskupovala účinkující do výrazných útvarů, i utkání v boxu nebo Jimova revolta proběhly ve zpomaleném tempu budícím dojem opakovaného, nezaujatě dokumentujícího záběru. Při veškerém lpění na důsledně dodržované stylizaci jí však občas utíkal mezi prsty scénický život. Představení se chvílemi vleklo a zdálo se, že pěvci v takových momentech nevědí, co se sebou, a jen bezradně pocházejí po jevišti. Byly to ale jen řídké okamžiky, i když nejvýraznější z nich přišel ve chvíli, kdy se Jim pokusí vzbouřit proti konvencemi sešněrovanému životu uprostřed laciných zábav vydávaných za věčné umění. Jeho pokus má sice být marný, přesto by ale nemusel vyšumět do ztracena.

Na druhé straně inscenace důsledně nic neinterpretovala – díky tomu vedle očekávané a akcentované kritiky divokého kapitalismu vyplul rovnocenně na povrch krutě ironický pohled na “zdravý selský rozum”. Ten se sice hodí na řešení selských problémů, ale se životem v komplikovaných společenských vztazích si nakonec při vší bezhlavé přímosti nedokáže poradit. Závěrečná scéna v ničivých plamenech reflektovala – bezpochyby opět ironicky – manýru velké opery, respektive Wagnerův Soumrak bohů. V epilogu se postranní bloky vysunuly do prostoru a sbor semknul do trojúhelníkového tvaru – příběh i cesta k úniku byly uzavřeny.

Hudební nastudování Ingo Metzmachera stálo především na akcentování prokomponovaných pasáží. Ve spolupráci s citlivou dramaturgií se podařilo vytvořit téměř jednolitý tok hudby, jen nepatrně a v nejnutnější míře přerušovaný výstupy vypravěče. Ten však byl zároveň povýšen do role hybatele, který řídí běh událostí (úlohy se zhostil legendární spieltenor Heinz Zednik). Velký důraz byl kladen na perfektně sezpívané a detailně propracované sbory a ansámbly. V orchestru byla proti originálnímu předpisu posílena skupina smyčců, takže zvuk se rovněž přiblížil klasickému orchestru i při použití saxofonů, banja, klavíru či jazzově znějících trubek a pozounů. Zvuk orchestru byl velmi měkký a lyrický a připomínal sladký zvuk meziválečných tanečních orchestrů. Výsledné sweet melodies se významně podílely na ironickém vyznění díla. Nad celkově výborný projev orchestru bych vyzdvihl stylově suverénní žestě.

Pěvcům dominovala Angelika Kirchschlager v roli prostitutky Jenny. Populární Alabama Song zazpívala lyricky, jemně a s decentní dávkou patosu, skvělá byla v loučení s Jimem před jeho popravou. Výborný dojem z její kreace bohužel narušilo několik nepřesně intonovaných tónů v úplném závěru. Christopher Ventris byl jako dřevorubec Jim nejpřesvědčivější ve svém vězeňském uvažování nad temnou budoucností. Na skvěle propracovaném monologu měla bezpochyby podíl jeho wagnerovská praxe. Z dalších účinkujících si nejvíce říkala o pozornost Elisabeth Kulman jako mozek zločineckého seskupení Leokadja Begbick. Ostatní účinkující bych vzhledem k charakteru jejich rolí označil za individuality spojené do jednotného ansámblu a přitom schopné přesně charakterizovat své postavy v krátkých sólových výstupech.

Vzhůru na Mahagonny! – tvrdá kritika establishmentu z pódia jednoho z nejlepších a nejbohatších operních domů světa je svým způsobem pozoruhodný paradox, byť možná o něco málo menší než inscenace ve snoby prolezlém Salcburku. Mimochodem ve srovnání se starší salcburskou inscenací (dirigent Dennis Russell Davies, režie Peter Zadek) je ta vídeňská méně drásavá a akční, ale hudebně i divadelně sevřenější a zakládá si na skutečně operním vyznění díla, což je vlastně ve shodě s tvůrčím záměrem Kurta Weila.

Kurt Weill: Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny), libreto Bertolt Brecht. Hudební nastudování: Ingo Metzmacher, režie: Jérôme Deschamps, scéna: Olivia Fercioni, kostýmy: Vanessa Sannino, světla: Marie-Christine Soma. Elisabeth Kulman – Leokadja Begbick, Tomasz Konieczny – Dreieinigkeitsmoses (Trojjediný Mojžíš), Angelika Kirchschlager – Jenny Hill, Christopher Ventris – Jim Mahoney, Herwig Pecoraro – Fatty, Norbert Ernst – Jack O’Brien, Clemens Unterreiner – Bill, Il Hong – Joe, Wolfram Igor Derntl – Tobby Higgins, Ileana Tonca, Valentina Nafornita, Ildikó Raimondi, Juliette Mars, Stephanie Houtzeel, Monika Bohinec – dívky, Heinz Zednik – vypravěč. Orchestr a sbor Wiener Staatsoper. 24. 1. 2012, Wiener Staatsoper.