Perfektní hudební nastudování a režie, nad níž i přes mnohá pozitiva visí také množství otazníků, často i velmi nepříjemných. Tak by se dala ve stručnosti shrnout včerejší premiéra Z mrtvého domu ve Vídeňské státní opeře.

Franz Welser-Möst se pro mě stává dirigentem, na nějž je hudební spoleh, ať se pustí do libovolné partitury. Jeho styl připomíná Charlese Mackerrase, Karla Ančerla a jiné “apollinské” dirigenty, kteří studují díla s hlubokým vnitřním pochopením, analyticky a přitom do nich nevnášejí své ego. Přistupuje k práci do té míry objektivně, jak je to jenom pro člověka možné. Pichlavý zvuk smyčců a svižná tempa dávaly Mrtvému domu atmosféru chmurné frašky, v níž se do objevení jiskry Boží v každém tvoru mísí sarkastický úšklebek. Fantasticky znělo víření malého bubnu z galerie v závěru druhého dějství, nádherné decrescendo až doztracena. Jemná práce s dynamikou jednotlivých nástrojů a skupin vůbec patří k charakteristickým rysům Welser-Möstových nastudování. Tympány se oproti janáčkovským zvyklostem více začleňovaly do celkového zvuku orchestru aniž přitom zanikaly, mohutně zněly žestě.

Pěvce v tomto kolektivním dramatu těžko hodnotit jako sólisty. Jednotlivé postavy byly obsazeny dobře zvolenými charakteristickými hlasy, bohužel všem nebylo prakticky vůbec rozumět. Spoléhání na to, že rakouské publikum je rádo, když vůbec identifikuje nějaký slovanský jazyk, zašlo v tomto případě za únosnou mez. Výjimkou byl představitel Šiškova Christopher Maltman, který svůj monolog ve třetím dějství provedl skutečně strhujícím způsobem i po jazykové stránce. Role Aljeji byla místo sopránu svěřena tenoru, což je praxe, kterou nemám příliš rád, vytrácí se tím dětský charakter postavy. Vynikající byl sbor – jak po hudební, tak po herecké a pohybové stránce.

Inscenace byla bezpochyby určena německy (a jakkoliv jinak než česky) mluvícímu publiku. Zcela určitě počítala s tím, že publikum vlastně vůbec neví, o čem se mluví v původním libretu a co zpěváci ve skutečnosti říkají. Popravdě řečeno, nevěděl bych to ani já, kdybych text neznal, pěvcům až na výjimky téměř nebylo rozumět. Také titulky byly upraveny pro účely konkrétní inscenace a svým způsobem se jednalo o setkání s operním režisérismem v ďábelsky svůdné a klamné podobě. “Lže, všechno lež!” chtělo by se zvolat společně s Opilým vězněm, jehož střelný komentář byl přeložen do němčiny a zábleskem mi připomněl Sachsovo “Wahn! Überall Wahn!” Inscenace na mě působila zcela strhujícím dojmem, ale při hlubším zamyšlení musím uznat, že zcela potlačovala hudbu a všímala si pouze textu, který si přizpůsobovala k svému vlastnímu obrazu.

Úvodní záběr promítnutý na oponu zavedl publikum na důvěrně známé místo: křižovatku Opern Ring – Kärntner Straße zachycenou ze střechy Státní opery (viz foto výše). Se začátkem předehry se statický záběr rozhýbal a kamera nás navedla do luxusního bytu, v němž se celé drama odehrávalo. Kaleidoskopický děj opery složený ze střípků vyprávění a osudů trestanců na Sibiři byl přenesen do prostředí ruské mafie. Během jednoho večera, noci a rána proběhly přípravy na večírek, samotná zábava a bolestné vystřízlivění. Místo vězeňských uniforem sjednocovaly postavy do anonymní masy smokingy, pruhované mundúry si přítomní oblékli během divadelního představení ve druhém dějství. Pouze šéfa mafiánské skupiny (tedy vlastně Placmajora) odlišovalo od ostatních bílé sako.

Scéna byla prakticky celá v bílé, barvy vnášely především divadelní rekvizity ve druhém dějství a světla. Režisér Peter Konwitschny využíval celé divadlo, místy vedl účinkující do hlediště, nechal je promlouvat z lóží a procházet řadami publika v parteru. Ústřední postava Gorjančikova se pohybovala stále spíš ve druhém plánu, jako vynikající nápad hodnotím jeho ztotožnění se symbolickým orlem, carem lesů, který nebyl na scéně žádným jiným způsobem přítomen. Ponižující svlékání a mlácení na začátku z něj dělalo spíš jakéhosi vyděděnce uzavřené skupiny, již se snaží opustit, než nového vězně. Nebylo ovšem vůbec jasné, proč se k ní vlastně přidal a co je zač. Jeho odlišnost byla zdůrazněna dostatečně a vlastně v souladu s libretem: během erotického představení sedí stranou a učí Aljeju psát, místo alkoholu pije čaj. Tím také nechtě vyprovokuje útok na Aljeju, který vyvrcholil hromadnou rvačkou.

Třetí dějství místo vězeňského lazaretu přineslo léčení kocoviny a šrámů z předchozí bitky. Vyprávění Šiškova a jeho postupné odhalování pravdy ilustrovalo rozebírání obří matrjošky. Snaha dobrat se jádra věci nakonec stejně končí v prázdnotě a zklamání. Gorjančikov v závěru není propuštěn z uzavřené skupiny dobrovolných vězňů, ale ze života vůbec. Je zavřen do rozebrané matrjošky a Placmajor-kápo ho zastřelí – v nový život se může odebrat pouze osvobozená duše.

U takovéto překroucené interpretace – jíž neupírám právo na existenci – je důležité, zda divák na hru přistoupí, nebo ne. Mně inscenace zcela pohltila, byť k ní mám paradoxně mnoho výhrad. Od celkem lacině provokativního tématu ruské mafie, nahrazení divadelního představení erotickým výstupem, až po znejasnění důležitého vztahu Gorjančikov – Aljeja. Nejzávažnější výtka ale spočívá v tom, že režisér přenesením děje do jiného prostředí i času neřekl nic nového ani o člověku, ani o díle samotném. Divadelně ale inscenace překvapivě fungovala a měla spád a švih, i když v tom se mnou zřejmě mnozí nebudou souhlasit.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu, libreto skladatel. Hudební nastudování: Franz Welser-Möst, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Jürgen Hoffmann, dramaturgická spolupráce: Vladimir Zvara, kostýmní spolupráce: Nele Ellegiers. Alexandr Petrovič Gorjančikov: Sorin Coliban. Luka Kuzmič: Misha Didyk, Skuratov: Herbert Lippert, Šiškov: Christopher Maltman, Aljeja: Gergely Németi, Velký vězeň: Carlos Osuna, Malý vězeň: Hans Peter Kammerer, Placmajor: Alexandru Moisiuc, Starý vězeň: Herwig Pecoraro, Čekunov: Janusz Monarcha, Opilý vězeň: Clemens Unterreiner, Mladý vězeň: Tae Joong Yang, Prostitutka: Donna Ellen, Šapkin: Michael Roider, Čerevin: Benedikt Kobel, Don Juan: Markus Eiche, Kedril: Peter Jelosits. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 11. 12. 2011, Wiener Staatsoper.