Já vím, výročí Sametové revoluce, studenti a tak dále, ona toho stejně budou všechna média plná i beze mě. Připomeňme si tedy alespoň zde, že by se dnes dožil osmdesáti osmi let Charles Mackerras (1925–2010) – vynikající dirigent, jehož zásluhy o hudbu Leoše Janáčka asi nikdy nedoceníme. Dovolím si tady ještě připomenout, že vedle Janáčka byl jeho další a rovnocennou láskou Wolfgang Amadeus Mozart. Pro dnešní matiné jsem vybral Serenádu č. 9 D dur, K. 320 „Poštovní roh“, hraje Pražský komorní orchestr, sólo na poštovní roh Zdeněk Tylšar, řídí samozřejmě Charles Mackerras. Na závěr jsem připojil ještě interview z festivalu v Glyndebourne.

Charles Mackerras je dirigent, u nějž jsem přesvědčený, že mu šlo vždy o to, aby přesně tlumočil záměr skladatele. Jakkoliv to zní banálně, samozřejmost to není, navíc jeho nahrávky nejsou ani v nejmenším suchopárné. Znějí brilantně, lehce, průzračně, jsou ideální, pokud si chcete udělat představu o tom, co autor skutečně napsal. Nebyl mediální hvězda karajanovského typu, ale to jsou pomíjivé věci – nám zůstává jeho svaté umění, abych parafrázoval závěr Mistrů pěvců norimberských. Záznam jejich provedení z opery v Sydney lze rovněž jedině doporučit, stejně jako inscenaci Lortzingovy buffy Car a tesař nebo nahrávky savoy oper dvojice Gilbert & Sullivan.

A já si ještě soukromě vzpomenu na jeho odpolední koncert s Vídeňskými filharmoniky před nějakými sedmi lety. Probíhaly vídeňské Proms, Konzerthaus byl upravený na stání, hrála se Dvořákova předehra V přírodě, Mozartův klavírní koncert (už si nevzpomínám, který), Kodályho Tance z Galanty a Janáčkova Sinfonietta, na klavír hrál Alfred Brendel. Byl to koncentrát všeho, co Charles Mackerras uměl, k perfektnímu provedení se přidala uvolněná, neformální a přitom maximálně soustředěná atmosféra. Srovnatelných hudebních zážitků jsem měl v životě asi tak pět.