Posledním koncertem Velikonočního festivalu byla česká premiéra Schubertova oratoria Lazarus. Provedení bylo především po stylové stránce velmi zdařilé, ducha hudby raného romantismu se podařilo vystihnout skvěle.

Oratorium je žánr, který si se jménem Franze Schuberta spojí asi málokdo, navíc se jedná o fragment. To ovšem neznamená, že by Lazarus byl nějaký nedokonalý zbytek – provedení trvalo asi devadesát minut a Schubert zhudebnil celé první a přibližně polovinu druhého dějství. Koncepčně skladba zapadla do letošního ročníku festivalu, jehož dramaturgie se často přikláněla k hudbě s jistým dramatickým, přesněji řečeno divadelním aspektem. Libreto – duchovní drama Augusta H. Niemeyera – zpracovává známý biblický příběh Lazara, jeho smrt, pohřeb a především vzkříšení, k němuž se vyznění celého libreta vztahuje. Smrt zde není smutná událost, konec a marnost, ale brána k novému životu, k setkání se Stvořitelem. Umírající Lazar si nezoufá, ale velebí Boží stvoření a milost. Jedna z jeho sester, Marta, sice naříká nad jeho odchodem, ale druhá – Marie – ji napomíná a prosí za spásu pro jejich bratra. Lazar žehná smrti a o požehnání jej žádá i Nathanael, který přichází na výzvu svého učitele – Lazar prý neleží ve smrti, ale bude vysoko velebit Syna Otce. Lazarovu umírání a smrti je přítomna i Jemina, vzkříšená dcera setníka Jaira, která přispívá vlastní prožitou zkušeností. Prvek zoufalství a pochybností vnáší ve druhém dějství Šimon saducejský, který přichází na hřbitov a lká nad vlastní blízkou smrtí. Krátce nato zkomponovaná část oratoria končí árií Marie, provedení bylo zakončeno sborem Lazarových přátel.

Hudba Franze Schuberta není dramatická ve velkoromantickém smyslu, je to skutečně spíš biedermeier, vyjádření emocí je zřetelné, ale umírněné. Spíše než známé písně připomnělo oratorium bohužel téměř nehrané Schubertovy opery (Alfonso und Estrella, Fierrabras). Hudba v sobě srývala divadelní potenciál, byť ke scénickému ztvárnění určena nebyla, základem byly recitativní pasáže, jakési permanentní deklamační ariózo. Stýkal se tu skladatelův cit pro zhudebněný text a obrovská melodická invence. Přechody k áriím byly vlastně velmi nenápadné a tato neostrá hranice mezi árií a recitativem vzdáleně připomněla starou francouzskou operu. Sbor je na oratorní poměry použit velmi střídmě a také dělený na mužskou a ženskou část.

Andreas Sebastian Weiser nastudoval oratorium s obrovským citem a pochopením pro styl, což byla hlavní přednost celého provedení a jistota, k níž se mohli všichni interpreti vztahovat. Citlivě se vyrovnal také s děsivou akustikou katedrály sv. Petra a Pavla, držel orchestr pokud možno v tiché až střední dynamické intenzitě a volil uměřená tempa. Přitom dokázal vést provedení pestře, nesklouzl k monotónnímu mezzoforte, respektive allegrettu, ale opravdu hudebně ztvárňoval duchovní drama. V rámci strašlivých akustických poměrů, které na Petrově panují, dokázal udělat pro srozumitelný a čitelný zvuk asi maximum. Orchestr zněl snad až příliš kompaktně, ale přece jen se úplně nesléval, jednotlivé nástrojové skupiny byly většinou čitelné. Sborový part je sice malý, ale Český filharmonický sbor Brno i na malém prostoru potvrdil svou vynikající pověst.

Vynikající výkon podal Aleš Briscein v titulní roli – křehký a lyrický part Lazara zazpíval lehce a procítěně, přitom bez sentimentu a nepatřičné nasládlosti. Dobře ho doplňoval Tomáš Kořínek – role Nathanaela má vlastně velmi podobný charakter a oba hlasy zněly místy až zaměnitelně. Tomáši Kořínkovi ovšem pomáhala dohnat rozdíl v objemu chrámová akustika a nestoupal tak lehce do výšek, dostával se do nich poněkud silou. Dramatický aspekt vnášel především barytonista Vladimír Chmelo, jehož technika i stylová flexibilita je obdivuhodná. Exaltovaný úvod druhého dějství bohužel padl částečně za oběť dozvuku, obětována byla především srozumitelnost textu. Silný dramatický potenciál v sobě skrýval i projev Veroniky Hajnové v roli Marty, která ale byla snad až příliš teatrální a myslím, že mohla trošku ubrat na emocích a přidat na kantiléně. Naopak až příliš lyrická byla Kateřina Kněžíková jako Jemina, její jinak velmi sympatický projev se jaksi ztrácel. Bylo dobře znát, jak citlivé jsou jednotlivé role po výrazové stránce a jak je jednoduché přestřelit nebo naopak nedostřelit – pěvci měli před sebou mnohem složitější úkol než by se mohlo na první pohled zdát. Přesnou míru se povedlo výborně odhadnout Marii Fajtové – Marie byla naprosto přesvědčivá po všech stránkách.

Česká premiéra oratoria Lazarus důstojně uzavřela letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, oficiálního brněnského festivalu, na nějž letos nenašel cestu ani jeden oficiální představitel města, snad se všichni někde fotili s Kometou. Je to ostudné především proto, že došlo k výrazným organizačním i dramaturgickým změnám, které jsou – alespoň jak se zatím zdá – jednoznačně k lepšímu a město by se k nim mělo přihlásit a postavit se za ně. Ironicky působící uvítání nepřítomného primátora Onderky před začátkem Lazara bylo, myslím, dostatečně výmluvné. Umělecké úrovni festivalu tato oficiální ignorance ale neubrala nic a já bych byl opravdu rád, kdyby se jednalo o nastolený trend a ne o pouhý ojedinělý výkřik, který zapadne, abychom se vrátili k mechanickému přehrávání Dvořákovy Stabat Mater – jakkoli je krásná, dávno jí to neslušelo. I naše publikum si musí začít konečně zvykat, že za hudbou se chodí kvůli hudbě samotné a se zvědavostí na neznámé věci, ne jako za neměnnou kulisou ke stále stejné sváteční vycházce.

Franz Schubert: Lazarus oder die Feier der Auferstehung (Lazar neboli Oslava Vzkříšení, premiéra v ČR), libreto August Hermann Niemeyer. Hudební nastudování Andreas Sebastian Weiser. Marie Fajtová, Kateřina Kněžíková, Veronika Hajnová, Aleš Briscein, Tomáš Kořínek, Vladimír Chmelo, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Filharmonie Brno. 15. 4. 2012, katedrála sv. Petra a Pavla, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.