Petr Eben patří ke skladatelům, jejichž dílo nás může provázet od dětských let až ke stáří, ne-li ke smrti – mezi jeho opusy najdeme jak skladby pro děti, tak Mši za zemřelé. Zasáhl snad do všech žánrů a nutno říci, že velmi vyrovnaně, invenčně a osobitě. Kompletní nahrávka jeho komorního díla pro hoboj dokresluje obraz skladatele, jehož inspirace byla jednotná a dlouhodobě usazená, ale ve zpracování pestrá, vždy měla ducha, často i humor. Je to vytříbená skladatelská práce a zároveň je v ní cosi nedefinovatelného, čemu bychom mohli říct ryzí české muzikantství.

Nahrávka vznikla z iniciativy Marlen Vavříkové, české hobojistky žijící v USA, a je to počin umělecky i encyklopedicky cenný. Posluchač má k dispozici Ebenovo dílo k prostému poslechu i závažnějšímu studiu, většina skladeb je navíc nahrána vůbec poprvé. Marlen Vavříková si s Ebenovou hudbou dobře rozumí, interpretka a skladatel se sešli ve vzájemně prospěšném souznění. Vřelý projev, plný tón a krásná kantiléna dělají z dobře napsaných kompozic čirý posluchačský požitek. Skladby na CD nejsou řazeny chronologicky, ale se zřetelem na střídání nálad a postupně rostoucí nástrojové obsazení. Přes dueta s klavírem, případně harfou se dostaneme k triu s fagotem a v závěru dojde i na dechové kvinteto.

Jednotlivé skladby vznikaly v letech 1950–1997, tedy během celého Ebenova tvůrčího života. Když si ale poslechneme nejstarší sonátu a Appello z roku 1995, vlastně v mezi nimi těch 45 let nijak zprudka necítíme. První věta Sonáty pro hoboj a klavír, op. 1 nazvaná Militare, je energická, evokuje fanfáry vojenské trubky melodií i rejstříkem hoboje. Jednověté Appello je disonantnější, harmonicky méně přehledné, ale přinejmenším stejně energické a naléhavé, nakonec i ten fanfárový charakter by se v něm našel. Dostává ale také svému původnímu účelu – jako soutěžní skladba pro Pražské jaro 1996 prověřuje technické schopnosti hráče i nástroje v celém rozsahu.

Album zahajují nejmladší Miniatury (1997) – charakteristické skladby, které vždy na prostoru kolem jedné minuty vykreslí šest kontrastních, ale brilantně zachycených nálad. Melodie hoboje jsou vesměs staršího data, Petr Eben k nim později dopsal klavírní doprovod, který původně improvizoval. Dovedu si vlastně představit, že by hoboj zněl i samostatně, podobně jako v Brittenových Metamorfózách. První větu následující Sonáty pro hoboj a klavír jsem již zmínil, s jejím vojenským duchem prudce kontrastuje Pastorale a s ním závěrečné Ballabile v rychlém tempu. Klavírní doprovod Radany Foltýnové pěkně dokresluje nálady, je konkrétní, jasně čitelný, ale zůstává měkký i v energických pasážích.

V následujících Duettini, op. 28 (1963) vystřídá klavír harfa a přichází s nimi další cyklus charakteristických skladeb. Inspirace prvních dvou polkou a valčíkem vyvolává dojem jakési lidové taneční suity, pokračujeme ale k duetinům chlácholivému, koncertantnímu, svéhlavému a rytmickému – každé z nich hovoří zcela jasně, přímo, ale bez laciné popisnosti. Jsou to hudební minipovídky pro chytré děti všech věkových kategorií. Již zmíněné Appello střídá opět kontrastně Amoroso (1975), motiv osamělé touhy je vyjádřen neustále se opakujícím tónem. Tesklivým vyzněním se Amoroso poněkud vymyká z celého alba, skladba je to ovšem nádherná a Marlen Vavříková ji interpretuje s ohromnou dávkou citu. Následující Ordo modalis, op. 30 (1964) se pěti částmi Intrada – Air – Rigaudon – Sarabanda – Giga da caccia hlásí ke staré suitě. Doprovodným nástrojem je opět harfa, Ivana Dohnalová zvládá záludnosti svého partu s přehledem a grácií. je to také jediná skladba, jejíž nahrávka už existuje i na CD.

Hudba pro hoboj, fagot a klavír, op. 52 (1970) má virtuózní charakter a netradičně obsahuje kadenci hoboje hned na začátku. Hlasy obou dechových nástrojů se prolínají vzájemně i s klavírem, dochází mezi nimi k jakési permanentní interferenci. Skladba je většinou atonální, ale natolik dobře se poslouchá, že si to posluchač ani nemusí uvědomit. Kadence fagotu, na nějž hraje Václav Vonášek, přichází v úplném závěru.

Závěrečný dechový kvintet v interpretaci Grand Valley Winds je jistým dramaturgickým vybočením. Hoboj je v něm samozřejmě přítomen, ale nedá se říci, že by v něm hrál oproti ostatním nástrojům mimořádnou úlohu. Skladba tak trochu doplňuje stopáž CD, ale nijak násilně. Je spíš potěšujícím vyvrcholením a pobídkou k zájmu o další Ebenovu tvorbu.

Titulní stránka bookletu i potisk CD jsou hrozné, amatérsky odbyté a je lépe se na ně nedívat. Obsah je o hodně lepší v obou případech. Hudbu jsme stručně rozebrali, booklet obsahuje pěkné charakteristiky jednotlivých skladeb i skladatelova vztahu k hoboji, autorkou textu je sama interpretka. Životopis Petra Ebena napsal Martin Andersson.

Petr Eben: Chamber music for oboe. Marlen Vavříková – hoboj, Radana Foltýnová – klavír, Ivana Dohnalová – harfa, Václav Vonášek – fagot, Grand Valley Winds (Christopher Kantner – flétna, Marlen Vavříková – hoboj, John Varineau – klarinet, John Clapp – fagot, Richard Britsch – lesní roh). Text: A. Vydáno: 2013. TT: 78:54. DDD. 1 CD Toccata Classics TOCC 0195.

Psáno pro časopis Harmonie