Je bezvadné přitáhnout lidi k věcem, které by je jinak míjely. Pojďte se večer a v noci podívat do muzea ve žďárském zámku na koncert a výstavu barokního umění, do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na další koncert a nakonec do poutního kostela na Zelené hoře – nasvítíme jej a ještě bude jeden koncert. Především nádherná Santiniho stavba zasvěcená Janu Nepomuckému má atmosféru, která vás v kombinaci s jasnou nocí úplně pohltí: hvězdné nebe nade mnou a Boží zákon ve mně. Během večera několik výkladů z dějin umění a architektury, které poskytli Richard Biegl a Vít Vlnas – opravdu informativních, sdělných a zaujatých zároveň. Navíc nadšený afekt v projevu Richarda Biegla souzněl s barokním předmětem jeho přednášky, kterým byla především práce architekta Jana Blažeje Santiniho.

Je tu ale, milí žďárští organizátoři, několik věcí, které nemohu pochopit a které byste možná měli objasnit především sami sobě. Není totiž jasné, proč se vlastně staly.

Úvodní koncert smyčcového kvarteta Capella Allegra by se dal pochopit jako roztomilé vrzání oblastních nadšenkyň z Bystřice nad Pernštejnem. Ale v okamžiku, kdy se vedoucí těchto ctihodných dam pustí do výkladů o barokních hlavicích jejich nástrojů, postklasicistních smyčcích i do stylových upřesňování provozovaného repertoáru, a kvarteto přitom nezvládá základní intonaci (bylo to prostě strašně falešně od začátku až do konce), stane se z lokální roztomilosti nechutná fraška. To bylo vystoupení tak na besídku žáků základní umělecké školy, ale proč jej cpát do vážně míněného programu pro dospělé?

Moderátorka programu se během celého večera velmi snažila, ale mohla by trošku ubrat na snaze působit profeionálně i na množství často zbytečně opakovaných informací. Zřejmě je to sympatické děvče, tak ať se tak chová, nehraje si na něco, co není, a všechno bude v nejlepším pořádku.

Nadšený a určitě tvrdě pilovaný výkon podal žďárský smíšený sbor Svatopluk – přes všechny nedostatky (u amatérů pochopitelné) všechna čest jeho členům i sbormistrovi Janu Lánovi, na jehož jméno se v programu laskavě zapomnělo. Přizvaná jihlavská Filharmonie Gustava Mahlera svému patronovi mnoho cti neudělala, hrála mechanicky, a navíc jednoduchý, zbytečný a nevhodný repertoár v různých kombinacích těchto vlastností. Části dirigované sbormistrem Svatopluku vyšuměly úplně, což asi způsobila nemožnost dostatečně společně zkoušet, ale proč to potom vůbec dělat, že ano. Pod Jiřím Jakešem odvedli profíci z Vysočiny alespoň základní řemeslo. Pokus Dany Fučíkové o provedení Ave Maria ze čtvrtého dějství Verdiho Otella pokládám za drzost, na druhé straně takto zaječenou tuto křehkou modlitbu člověk jen tak neuslyší. Do tak těžkých věcí se zpěvačka této úrovně nemá vůbec pouštět – jistě existuje mnoho jiných, které by zvládla lépe a na místě by byla jistá dávka soudnosti. Osvěžením byla závěrečná Missa brevis Josepha Haydna k poctě svatého Jana z Boha – sám jsem ji několikrát v brněnském kostele sv. Leopolda (u Milosrdných bratří) zpíval a hezky se na to vzpomínalo.

Především na adresu filharmoniků, ale také Capelly Allegry vzkazuji toto: snažit se namluvit obecenstvu i organizátorům, že vaše produkce v rámci Klášterní noci má něco společného s uměním a kvalitou v jakémkoliv směru, je kulturní zločin. A je mi úplně jedno, že se to místnímu nezkušenému publiku líbilo – vy jste ty lidi zkrátka úplně sprostě podvedli.

Flauto amoroso kvartet, který hrál závěrečný minikoncert na Zelené hoře, byl vlastně přijatelný – interpretace barokní hudby byly sice “historicky nepoučené”, ale aspoň to nebyl stylový guláš a program se do barokního prostředí hodil. Předcházela mu ovšem světelná show z říše špatných stavů po halucinogenních houbách. Připomínala ze všeho nejspíš barevnou hudbu, jaká bývala vidět v domácnostech sedmdesátých let – obvodová zeď poutního kostela hrála všemi barvami duhy, míhaly se po ní prapodivné tvary a chvílemi rudě žhnula jako brány pekelné. Dovezte si z Vídně luxusní Sachrův dort a nastříkejte si na něj rostlinnou parodii na šlehačku ve spreji – budete mít obraz této světelné produkce na zelenohorském kostele přímo na talíři. Světla rámovala prezentaci o UNESCO a “jeho” památkách v České republice – tu musel někdo v Power Pointu skládat nejmíň půl hodiny, ale myslím, že za ni osvětlovací firma nemohla.

Co se týká hudebních produkcí, stokrát by stačilo, kdyby Svatopluk uspořádal pěkný koncert z duchovní hudby a capella nebo jen s varhanami, koncert Flauto amoroso kvartetu udělat o něco delší a dost. Zelenou horu nasvítit normálním bílým světlem, ať z ní je do dálky vidět jen to, co je opravdu krásné – totiž architektura sama. Uděláme si to velkolepé, protože jinak by to bylo moc obyčejné a vlastně i ten Santini potřebuje “voživit”. To by mohla být motivace, která nechápe, že velké není jen to, co se strašně moc leskne a třpytí. Zámek ve Žďáru nad Sázavou, natož pak Zelená hora žádnou pomoc v tomto směru nepotřebují a pravdu měl páter Vladimír Záleský v závěrečném slovu na dobrou noc: světlo ze Zelené hory vychází zevnitř. Až budete pořádat příští Klášterní noc (a třeba i jubilejní jako byla tato), zkuste to vnitřní světlo uvidět a nechat ho svítit.

Klášterní noc, budova konventu zámku Kinských, bazilika Nanebevzetí Panny Marie, kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, 8. 9. 2012, Žďár nad Sázavou.