Káťa Kabanová se ve Vídeňské státní opeře ocitla inscenačně v New Yorku, hudebně někde na hranici sedmého nebe.

Předehra po dobře načasované úvodní pauze začala v téměř neslyšném pianissimu. Hladinu ticha lehounce zčeřil vánek hudby, řekl by špatný básník. Orchestr sice v předehře a úvodu prvního dějství frázoval poněkud ztuha, práce s dynamikou však byla od začátku excelentní. Franz Welser-Möst vedl orchestr svým obvyklým způsobem, který klade důraz na čitelnost jednotlivých nástrojových skupin téměř na komorní úrovni. Zvuku dominovaly výrazné žestě a tympány, jejichž zastřený a přitom konkrétní a nerozmazaný zvuk je pro orchestr vídeňské Staatsoper rovněž charakteristický. V jinak skvělém výkonu první horny jsem zaslechl snad dva drobné výpadky, na něž jsem rád rychle zapomněl. Jediná podstatnější výtka směřuje k tomu, že orchestr v několika krátkých místech přehlušil pěvce.

Děj byl situován do New Yorku, místo aby se odehrával v ruském maloměstě. Realistická – místy až naturalistická – inscenace tím ale získala hlubší smysl a časový posun do současnosti opodstatnění. Je těžké si představit, že by dnes nějaká rodina žila tak jako Kabanovi se vším všudy, nebo že by Boris byl tak pevně vázán ke svému strýci Dikoji bez možnosti úniku, kdyby všichni byli v domácím prostředí, v němž se vyznají a jsou si v něm jistí. V okamžiku, kdy se tito lidé stanou součástí úzké a uzavřené skupiny emigrantů v úplně cizí zemi, dostane jejich vzájemná závislost i tvrdošíjné lpění na starých zvyklostech úplně jiný, snadno pochopitelný rozměr.

Kabanicha byla spíš robot než démonické zlo. Měla prostě svou představu toho, jak mají věci vypadat, a prosazovala si ji třeba i přes mrtvoly. Nepřidalo jí to sice ani v nejmenším sympatií, ale vznikla z ní komplikovanější a pozoruhodnější postava než prvoplánově sobecká matka, která prostě jen žárlí na snachu. Paradoxně to roli ubralo na vnějším efektu, ale troufám si tvrdit, že šlo o jednoznačný záměr. V počínání starých postav bylo vůbec více zavedených zvyklostí než opravdového prožívání, křičelo to zejména ze sadomasochistické scény mezi Kátinou tchyní a Borisovým strýcem. Když si Dikoj přichází ke Kabaniše pro výprask, všechno proběhne zcela mechanicky a bez emocí, jako – řekněme – každou středu. Káťa se vpravovala do úlohy usedlé paní, která si v manželství již lecos prožila, ale ještě ne tolik, aby zapomněla na svá dívčí poblouznění, která však s manželstvím pozbyla nevinnosti. Na začátku milostné scény s Borisem ve druhém dějství byla neurotická, ale jindy v jejím jednání probleskl i smysl pro absurdní humor. “Chci to zkusit,” prohlásí při rozhovoru na téma “proč lidé nelétají” a začne se vyklánět z okna v bůhvíkolikátém patře. Veselou, bezstarostnou, ale zcela realisticky a přímočaře uvažující Varvaru tím vyděsí k smrti.

Vynikající bylo scénické řešení. Hrálo se bez přestávek, přestavby mezi jednotlivými výstupy probíhaly sice za spuštěnou oponou, ale plynule, nehlučně a rychle i během instrumentálních meziher. První scéna probíhala na nábřeží newyorské čtvrti Brighton Beach přezdívané Little Odessa – silueta New Yorku, plot a dvě lavičky. Na jedné si Glaša máčí nohy ve škopku, na druhé Kudrjáš obdivuje fotku Volhy a ukazuje ji i Glaše: “Zázrak, vskutku třeba říct, že zázrak!” Využit je celý prostor jeviště, pocit svobody a otevřeného prostoru je navozen v maximální míře. Druhá scéna ukazuje ze všech stran stísněný pokoj u Kabanů: jedno otevřené okno, židle, křesílko, komoda, místo postele povlečené matrace přímo na zemi, čisto a prázdno. Malý obrázek na zdi a Kátin plyšák na polštáři jsou jediným oživením sterilního pořádku. Odehraje se zde všechno: Kátin rozhovor s Varvarou, konflikt s tchyní, krátké intimní loučení s Tichonem. Druhé dějství začíná ve vnitrobloku činžáku, kde Kabanovi bydlí, scénické řešení sice naznačuje otevřenost úzkého a vysokého dvora, nebe je ale v nedohlednu. Milostné nokturno proběhne naopak na střeše mezi komíny a vzduchotechnikou, scéna je otevřená, milenci zde ale mají klid i soukromí. Opuštěná budova, v níž Káťa přede všemi přizná svou nevěru, je stlačená nízkým stropem, před bouřkou sem utekla zřejmě skoro celá emigrantská komunita včetně popa. Jeho přítomnost podtrhuje, že se jedná o veřejnou zpověď. V závěru se Káťa pokouší tísnivé a svazující prostředí opustit, má cestovní plášť a kufr, nenachází k tomu ale sílu. Hvězdná obloha, poničený plot, dvě popelnice, ve zlatém řezu scény rozsvícená lucerna a v pozadí hvězdné nebe. Káťu obtěžují opilí funebráci, lákají ji mezi sebe, plot se odsouvá a otevřená cesta přes dvůr nevede ke svobodě ale k vodě. Káťa odkládá plášť i šaty, spořádaně je skládá na kufr a v prádle skočí do moře. Když ji vytáhnou, Kabanicha převrátí mrtvé tělo nohou a ještě jí stáhne z prstu snubní prsten, byla by ho jistě škoda. Děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost.

Pochválit musím všechny pěvce, byť se většinou těžce potýkali s češtinou. Výjimkou byl Wolfgang Bankl jako Dikoj, k jeho výkonu nelze mít jedinou výhradu ani po této stránce. Deborah Polaski zazpívala Kabanichu přesně v rámci režijního záměru, nepřehrávala, byla chladná jako ocel a přesvědčivá, jen vnější efekt, jak už jsem zmínil, šel poněkud stranou. O to víc je však třeba ocenit její uměleckou disciplínu. Janice Watson byla Káťa s mnoha dramatickými akcenty, především však lyrická, s krásným, vřelým tónem. Vyrovnaným protějškem jí byl Klaus Florian Vogt. Norbert Ernst jako Kudrjáš a Stephanie Houtzeel jako Varvara byli živým, bezstarostným protipólem k fatálně nešťastné lásce hlavních hrdinů, Stephani Houtzeel se dobře vyrovnávala i s momenty, kdy neviděla na dirigenta. Podtrhnout ale musím především vyrovnanost obsazení a hudebního i inscenačního nastudování, díky nimž žádná role nebyla malá. Všichni měli svůj konkrétně charakterizovaný prostor, který naplnili obsahem v intencích celkové koncepce.

Vídeňská státní opera byla až na několik míst plná, úspěch vynikající inscenace spontánní, bouřlivý a jednoznačný.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová, libreto autor podle hry Bouře A. N. Ostrovského. Hudební nastudování: Franz Welser-Möst, režie: André Engel, scéna: Nicky Rieti, kostýmy: Chantal de La Coste, světla: André Diot a Susanne Auffermann. Wolfgang Bankl – Dikoj, Klaus Florian Vogt – Boris, Deborah Polaski – Kabanicha, Marian Talaba – Tichon, Janice Watson – Káťa, Norbert Ernst – Kudrjáš, Stephanie Houtzeel – Varvara, Marcus Pelz – Kuligin, Juliette Mars – Glaša, Donna Ellen – Fekluša. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 17. 6. 2011, Wiener Staatsoper.