Kam a proč kráčíš, Divadelní světe?

17. 6. 2013, 0.36 | Boris Klepal

Titulek tohoto článku jsem si vypůjčil z přednášky Michaela Prostějovského Quo vadis český muzikále? Konala se v rámci festivalu Divadelní svět, který umí projít všemi brněnskými divadly tak, že si jej nikdo nevšimne. Důvodů je několik.

Slavnost masek, Divadelní svět 2013, foto archiv festivalu

Slavnost masek, Divadelní svět 2013, foto archiv festivalu

Právě uplynulý ročník byl věnován hudebnímu divadlu, letošním ředitelem byl Stanislav Moša. Pokud vás termín „letošní ředitel“ zarazil, vězte, že šéfové jednotlivých brněnských divadel se ve vedení festivalu po roce střídají. To je věc, která je v normální firmě naprosto nemyslitelná. Zorganizovat akci takového rozsahu je práce na plný úvazek. Ředitel se musí svému podniku věnovat naplno a dávat mu směr dlouhodobě.

Pozoruhodné je, že brněnské publikum nepřitáhlo ani zaměření na hudební divadlo. Program inklinoval k čisté zábavě a návštěvnost byla i tak slabá. Pustota Mahenova divadla při kabaretu Musik, Musikk, Musique Divadla Jozsefa Katony nebo hudebně nadupané Familienbande z Drážďan byla zarážející. V obou případech se přitom jednalo o typ zábavného hudebního divadla, jaké u nás neuvidíte – festival se evidentně neumí prodat. Průvod masek rozhýbal náměstí Svobody, lidé se zcela spontánně bavili a ptali se, co bude za festival. Dovídali se, že nebude žádný, Divadelní svět právě končí.

Slavnost masek, Divadelní svět 2013, foto archiv festivalu

Slavnost masek, Divadelní svět 2013, foto archiv festivalu

Spousta volných míst byla i na show Dylan. The Times They Are A Changin’ v Městském divadle Brno. Nepřítomní nepromeškali jen představení, ale i one-man show Romana Onderky. Ten při křtění festivalu naštěrchal láhev se sektem a s křupanskou bodrostí postříkal všechny, kdo byli v dosahu. Poté prohlásil, že jde slavit sto let založení Zbrojovky Brno. Byla to také jediná příležitost, kdy se festivalovému publiku ukázala ředitelka pořádajícího TICu Petra Kačírková. Představitelé města se k festivalu dostatečně nehlásí, proč by to měl dělat ještě někdo jiný? Mimochodem účast TICu jako hlavního pořadatele je pro mnoho lidí z brněnského uměleckého světa nepřekonatelné stigma (nenávist aktivnější části brněnské veřejnosti k tomuto nepružnému a neefektivnímu molochu je všeobecná a často i oprávněná, ale teď ji rozebírat nechci). Pan primátor také korunoval Krále masek a uvedl odložené představení Příhod lišky Bystroušky. To mělo festival zahájit, ale bylo přesunuto na konec kvůli špatnému počasí. O tom, že bude škaredě, bylo ovšem úředně rozhodnuto tři dny předem. Něčemu takovému neuvěří ani malé děcko, proč by měli festivalu věřit dospělí?

Mezi brněnskými divadly (mluvíme o příspěvkových scénách) existuje dohoda, že každé přispěje svým představením. Hlavní program je přitom sestaven téměř výhradně z dovezených inscenací. Co tedy je Divadelní svět – přehlídka brněnských inscenací pro festivalové hosty, nebo přehlídka cizích inscenací pro Brňany? Výsledkem této rozmlženosti je to, že festivaloví hosté žádní nejsou a Brňané na festival nechodí – proč by také měli, když o něm většinou ani nevědí. Program je nabitý tituly, které často probíhají paralelně. Člověk neznalý věci by z něj mohl mít dojem, že město je plné festivalových hostů, kteří proudí od divadla k divadlu a je jich všude plno. Brno by na takovou věc bylo ideální – divadelních budov je tu hodně, jsou dostatečně různorodé, variabilní a blízko u sebe. Od Divadla Husa na provázku do Městského divadla Brno dojdete pěšky za dvacet minut, na cestě mezi nimi jsou prakticky všechny ostatní scény. Takovou dispozici nemá žádné jiné město v této republice.

Dobrou dramaturgickou cestu naznačil Slávy den Milana Uhdeho a Miloše Štědroně – celodenní holdování dvojici, která naše hudební divadlo ovlivnila mimořádným způsobem. Bylo to tematické, na úrovni a zábavné zároveň. Na druhém pólu stojí příspěvek baletu ND Brno, který přispěl čtrnáct let starou a zcela obyčejnou inscenací Labutího jezera, nebo hanebně proškrtané Příhody lišky Bystroušky (byl bych k nim mnohem smířlivější, kdyby se Janáček hrál v brněnské opeře běžně a na vysoké úrovni). Je zkrátka potřeba dbát především na koncepci a kvalitu, ne na to, aby se vystřídali všichni.

Na Divadelním světě i tak pracuje pár lidí, kteří jsou ochotní pro něj hodně obětovat. Propadají ale zoufalé beznaději z toho, v jaké nicotě se ztrácí jejich úsilí. Brněnský magistrát naleje spoustu peněz do kulturní akce a potom se k ní netečně otočí zády. Nikdo ve vedení města nemá ponětí, proč to vlastně dělá a jak si pohlídat výsledky. Divadelní svět je tak obrazem a festivalem brněnské bídy – nikoli finanční, ale myšlenkové a koncepční.

Zanechte komentář