Opera Elegie pro mladé milence se hodí k měsíci máji především názvem. Jejím zásadním tématem není láska, ale život umělce a jeho tvůrčí i osobní kolísání, kterými trvale prochází. A také nekonečný cynismus a sobectví, na nichž jeho velké dílo stojí. Theater an der Wien uvedl dílo Hanse Wernera Henzeho jako svou poslední inscenaci v této sezóně.
„Svět potřebuje mladé lidi, ne staré básníky,“ říká zasloužilému poetovi Gregorovi Mittenhoferovi syn jeho osobního lékaře. Těsně předtím stárnoucímu básníkovi prozradil, že se stal partnerem jeho mladé milenky. Stane se to v alpském hotelu Černý orel, kam Mittenhofer každoročně zajíždí v doprovodu své patronky a asistentky v jedné osobě, jíž je Carolina, hraběnka von Kirchstetten. Vedle organizátorky jeho osobního života je s ním v hotelu i doktor Wilhelm Reischmann, který hlídá básníkovo zdraví. Zbývá ještě poněkud mysteriózní postava Hildy Mack, která zešílela, když se jí z hor nevrátil manžel a řadu let už na něj v hotelu čeká – šílenství jí ovšem přineslo také prorocký dar. Mluvená role místního horala je hlasem selského rozumu ve světě zamotaných vztahů, psychologických jemností, psychických nemocí i tvůrčích podnětů.
Gregor Mittenhofer totiž vnímá jako tvůrčí podnět úplně všechno. Všechno, co dělá, podřizuje své práci, všechno přetavuje do inspirace. Vystupuje tu na jedné straně jako velký hrdina, duchovní titán, který jde nezlomně za svým cílem, ale také jako vypočítavý cynik. Mittenhofer není zrovna nadšený z toho, že se Hildě vrátilo ztracené psychické zdraví, když horský vůdce našel tělo jejího dávno mrtvého manžela. Její životní trauma je pryč, rozum zpět, ale básník ztratil silný inspirační zdroj i její schopnost vidět do budoucnosti. „Jak se má naše ex-prorokyně?“ ptá se doktor Reischmann s pěknou dávkou sarkasmu a schopnosti urazit jednou větou dva lidi najednou.
Básník Mittenhofer je svým charakterem tak trošku padouch a intrikán, který chce dostat za každou cenu do postele poezii, a ženy i okolní vztahy k tomu používá jako pouhý prostředek. Posílá milenecký pár do hor, aby mu přinesl bílou protěž. Nechává tak svou bývalou milenku i s jejím novým partnerem svobodně odejít, ale když přijde horský vůdce s varováním, že hrozí bouře, zapře jejich odchod a nepodnikne pro jejich záchranu vůbec nic. A není to ani msta – smrt mladých milenců v horách je jako tvůrčí podnět až příliš lákavá. Básník se v závěru opery chystá k veřejnému čtení svého zatím posledního díla – Elegie pro mladé milence – a v kratičkém ansámblu beze slov se k němu jako harmonický doprovod přidávají všechny postavy opery. Dosloužily velkému dílu až do konce.
Rafinované libreto zasazuje děj do roku 1910 a svou psychologickou vycizelovaností i chvějivým napětím mezi tragédií a komedií připomene Huga von Hoffmannstahla. Není to náhoda – jméno vynikajícího spisovatele a libretisty se v Elegii pro mladé milence objeví několikrát, opera je jeho památce věnovaná a její libretisté svu práci označili za ekvivalent Arabelly Richarda Strausse. Další reálnou inspirací pro ústřední postavu byl irský básník William Butler Yeats. A ústřední postava velkého umělce uprostřed spleti osobních i společenských vztahů vzdáleně připomene operu Leoše Janáčka Osud. Její ústřední hrdina skladatel Živný ale zcela postrádá cynismus, nemanipuluje nejbližšími lidmi ve svém okolí a nežene je do „inspirativních“ situací uměle. Mittenhofer jedná s lidmi i jejich city s manažerskou vypočítavostí: v závěru nic neponechává v rukou Božích, ale jde si pro svůj umělecký triumf.
Hudba Elegie pro mladé milence je stejně rafinovaná jako libreto. V první řadě je ale potřeba říci, že se jedná o opravdové hudební drama založené na zpěvu a vynikající instrumentaci. Ta je symfonicky vynalézavá, i když pracuje s nesymfonickým obsazením. Malou skupinu smyčců doplňují dechové nástroje po jednom, klavír, celesta, kytara, banjo a pila rozeznívaná smyčcem. Dominantní je rozsáhlá skupina bicích od tympánů přes marimby až po jazzovou soupravu.
Henze vychází ze serialismu, atonality, mikrotonality i jazzu a populární hudby, dokáže zcela přirozeným způsobem syntetizovat árie a ansámbly se schönbergovským sprechgesangem a náznaky kabaretních popěvků. A jedná se o skutečnou syntézu výrazových prostředků, žádnou směsku, v níž je vedle sebe od každého něco. Henze zacházel se zdánlivě neslučitelnými hudebními zdroji invenčně, ale také s obratností dokonalého řemeslníka. Jeho hudebně-dramatické dílo je značně rozsáhlé a ačkoliv se na německých scénách občas uvádí, možná na svoji opravdovou konjunkturu ještě čeká. Henzeho vrcholná díla, k nimý Elegie patří, jsou neobyčejně účinná.
Dirigent Marc Albrecht vedl orchestr Wiener Symphoniker v nezvyklém obsazení suverénním způsobem k naprosto přesvědčivému výsledku. Jeho pečlivé nastudování se ovšem mohlo a muselo opírat o spolehlivost a zodpovědnost jednotlivých hráčů – v orchestru bez nástrojových skupin je to obzvlášť důležité. Zvuk orchestru byl perfektně vyvážený a čitelný: to je v obsazení s takřka dělostřeleckou baterií bicích na jedné straně a smyčcovým kvintetem nebo mandolínou na straně druhé záležitost přinejmenším nelehká. Albrecht volil přiléhavá tempa, byl energický a bral ohled na pěvce, kteří se sešli v úžasně vyrovnané konstelaci.
Režisér Keith Warner umístil děj na desku psacího stolu tvořenou jevištěm. Všechno se odehrávalo pod světlem obří stolní lampy, na klávesách psacího stroje, na hromadě knih, kolem ohromné busty i v její hlavě. Lidské postavy se ve scéně, kterou vytvořila Es Devlin, pohybovaly jako Alenka v kraji divů, i když hravosti v inscenaci moc nebylo. Kostýmy Toma Randa reflektovaly společenskou situaci a místo, kde se opera odehrává. Pokud je straussovsko-hofmannsthalovská linie libreta poněkud anachronická, inscenace se ji nesnažila zvrátit v žádném směru a nejspíš je to i dobře. CItace tyrolských krojů fungovaly na hranici reality a ironie, stejně jako společné umírání mladého páru orámovaného projekcí alpských vrcholů. Keith Warner vytvořil solidní a výtvarně velmi dobře vyřešenou inscenaci s důrazem na vztahy mezi postavami, zásadní roli ale přece jen hrála hudba a pěvecké výkony.
Laura Aikin je svým typem dramatická koloraturní sopranistka s důrazem na obě charakteristiky její hlasové polohy. Dramatické akcenty Hildy Mack byly v jejím podání takřka drásavé, koloratury plynuly měkce, jako by nebylo nic snazšího. Není divu, že má pověst ideální představitelky Bergovy Lulu. Mezzosopranistka Angelika Kirchschlager v roli básníkovy asistentky Caroliny přecházela z ariózních pasáží do sprechgesangu se samozřejmostí dokonale zpívající herečky a s nepolevující intenzitou. Basista Martin Winkler opatřil roli doktora Reischmanna pěknou dávkou cynického humoru v převráceném typu starostlivého tatíka, kterému leží na srdci víc jeho básnící zaměstnavatel než vlastní syn Toni. Jeho roli ztvárnil zcela přesvědčivě tenorista Paul Schweinester, v současné době majitel velmi lyrického a dobře vedeného hlasu, který má ještě většinu kariéry před sebou. Jeho – a vlastně i básníkovu – milenku Elisabeth zpívala sopranistka Anna Lucia Richter, která se typem i technikou k Tonimu dokonale hodila. Mohla by být ukázkou toho, že dobře vedený hlas se při adekvátním obsazení uplatní a prosadí i ve špičkové produkci, i když možná nemá parametry na Madam Butterfly. Barytonista Johan Reuter jako básník Gregor Mittenhofer vytvořil detailní obraz složitého charakteru, jehož tvůrčí síla i sobectví jsou stejně ohromující. Byl dojemný, odpudivý, tragický i zábavný najednou, ale bez romantické rozervanosti. Hrdina dekadentní doby, který má účinky i cenu velkých citů dobře spočítané. Všichni pěvci měli výborně zvládnuté i občasné mluvené pasáže – stylizované, aby nevybočovaly z operního světa, ale nestrojené.
Elegie pro mladé milence se bude v Theater an der Wien hrát ještě třikrát, 7., 9. a 11. května.
Hans Werner Henze: Elegie für junge Liebende (Elegie pro mladé milence), libreto Wystan Hugh Auden a Chester Simon Kallman, německá verze Ludwig Landgraf ve spolupráci s Wernerem Schachtelim a H. W. Henzem. Hudební nastudování – Marc Albrecht, režie – Keith Warner, scéna – Es Devlin, kostýmy – Tom Rand, světla – Wolfgang Göbbel, video – Luke Halls. Hilda Mack – Laura Aikin, Carolina Gräfin von Kirchstetten – Angelika Kirchschlager, Dr. Wilhelm Reischmann – Martin Winkler, Toni Reischmann – Paul Schweinester, Elisabeth Zimmer – Anna Lucia Richter, Gregor Mittenhofer – Johan Reuter, Josef Mauer – Martin Berger. Wiener Symphoniker. 4. 5. 2017, Theater an der Wien (premiéra 2. 5. 2017).
Leave a Reply