Duo varhany a trubka navodí v prostředí kostela téměř automaticky představu barokní hudby. Eric Vloeimans a Bert van den Brink nabídli posluchačům čistě jazzový koncert s mnoha rozpačitými momenty.

Zdaleka nejpůsobivější byl začátek koncertu, který obstaral sólovou trubkou Eric Vloeimans z ochozu nad oltářem. Reflexe zpěvu muezzina v evangelickém kostele měla kromě hudební působivosti i silný duchovní přesah. Projevily se také charakteristiky trumpetistova projevu: zastřený tón a nadužívaná glissanda, která během koncertu vzbuzovala sílící dojem, že slouží jako berlička nejisté intonaci. Všiml jsem si také, že se trumpetista po celý večer nepokusil ani jednou nasadit vysoký tón v pianu nebo snad ještě tišeji, ani rychle opakované tóny v předposlední skladbě nebyly čistě provedené. U klasicky školeného hudebníka – a v dnešním jazzu vůbec – jsou takové technické nedostatky na pováženou.

Zbytek koncertu se odehrával na kůru s varhanami, nutno však říci, že po nadějném začátku už prostor kostela ani možnosti pro jazz nezvyklého nástroje nebyly nijak reflektovány. Bert van den Brink je pianista a bylo to na jeho hře znát. S pedálem pracoval minimálně a rejstříky také nevyužíval nijak překvapivým způsobem. Pokud si někdo při spojení jazz a varhany vybavil jméno Keith Jarrett, mohl na jeho divoké rejstříkování s klidem a raději rychle zapomenout. Byli jsme vlastně svědky zcela běžného jazzového koncertu, při němž bylo využití chrámového prostoru i varhan zredukováno na úroveň bizarního vtipu.

Pokusím-li se podívat na celé vystoupení z tohoto hlediska, těžko mu něco vytknout, pokud se ovšem posluchač spokojí se spíše průměrnými výkony. Silně se mi nelíbila pouze úprava standardu Blue Monk sešněrovaného do mechanického tečkovaného rytmu. Svým způsobem by mohla ilustrovat “znásilnění černé svobody bílým mužem”, ale o to asi nikomu nešlo. Koncertu příliš neprospíval ani odstup mezi hudebníky na kůru a posluchači v kostelních lavicích. Myslím, že jazzový klub a hammondky nebo piano by celkovému výsledku slušely o mnoho více. Concentus Moraviae si sice na budování přesahů mezi nezvyklými prostory a hudebními žánry zakládá, v tomto případě se ale jednalo o dům postavený na písku a koncert z dosavadní úrovně festivalu nepěkně vyčníval. Vlastně ani nepřekvapilo, že se jednalo o pozdější přílepek, o důvodech jeho zařazení nemohu spekulovat a žádné rozumné mě nenapadají. Ani v rámci dramaturgické koncepce Aleše Březiny mi není jasné, komu a kdy se o něčem takovém zdálo.

Jazykově neohrabaná pýcha titulu Jazz Prominents ve mě vzbuzuje vlastně stejný pocit, jako vystoupení holandské dvojice. Nejjednodušeji bych jej popsal asi jako pobavené rozpaky.

Jazz Prominents. Eric Vloeimans – trubka, Bert van den Brink – varhany. 7. 6. 2011, Brno, Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského (Červený kostel). Ve spolupráci s Connecting Arts v Kodani, Malmö, Toulouse a Utrechtu. V rámci festivalu Concentus Moraviae.