Svůj operní styl zformoval Bedřich Smetana hrdinskou operou Dalibor, k nejkomplikovanější hudebně-dramatické stavbě dospěl v Libuši. U zrodu obou mimořádných děl vnímaných jako národní poklady přitom stála německá libreta. Jejich autorem byl Josef Wenzig.

Libreta osmi dokončených Smetanových oper mají velmi kolísavou kvalitu. Na první pohled jako by se jimi skladatel ani moc nezabýval a prostě jen zhudebňoval, co se mu podařilo získat (a zaplatit). Dva Wenzigovy opusy v českých překladech Ervína Špindlera v nich tvoří samostatný ostrov spojený charakteristicky malebným vyjadřováním, archaickým už v době vzniku textů. Dalibor má přímočarý děj komplikovaný spíš zmatením citů vězněného rytíře než psychologií. Libuše má několik souběžných dějových linií a jak pravil Smetana, jedná se o „historické tableau“: sled velkolepých obrazů o vzniku české státnosti.

Mytická česká kněžna nejen podává ruku Přemyslovi. Spor dvou bratrů, který k nástupu mužského vládce vede, zde zavinila dívka Krasava. Zdánlivý milostný trojúhelník je paralelním příběhem k „přemyslovské linii“. Přemyslův nástup na trůn je ale nakonec pouze předzvěstí k epilogu: Libušinu proroctví. Osobnosti české mytologie i dějin v něm defilují jako na orloji osazeném místo figurek monumentálními sochami. Jejich průvod uzavírá husitský král Jiří z Poděbrad a poslední Libušina vize: „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“

Josef Wenzig (18. 1. 1807 Praha – 28. 8. 1876 Turnov) učil na pražské reálce. Angažoval se ve veřejném životě a byl poslancem Českého zemského sněmu, kde se mu podařilo prosadit zákon o rovnoprávnosti češtiny na nižších a středních školách. Navzdory svému „pročeskému aktivismu“ se v češtině necítil natolik silný, aby v ní i psal. Jeho německá libreta k Daliborovi i Libuši prodchnutá českým vlasteneckým patosem jsou tak i dobrými příspěvky do diskuse o tom, co je to vlastně česká literatura. Libuše navíc formálně v mnohém připomene Wagnerovy Mistry pěvce norimberské – od zahajovacích fanfár předehry v C dur až po vlastenecký epilog odsunující milostné příběhy do pozadí.

Premiéra Dalibora byla uvedena 16. 5. 1868 po slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. Smetanovi odpůrci se k Daliborovi stavěli s odporem a obviňovali autora z wagneriánství – to byla dobová nadávka pro všechny novoty v opeře, a nejen u nás. Představení Libuše zahajovalo provoz Národního divadla v roce 1881 i po požáru v roce 1883. Smetana ji pro tuto slavnostní příležitost schovával devět let – měl je hotové už v roce 1872. V roce 1874 ohluchl, takže si zvuk své nejmohutnější opery mohl jen představovat. Při uvedení v roce 1883 kvůli psychické nemoci navíc už jen mlhavě vnímal, co se kolem něj děje.

Obsahem dnešního matiné je záznam opery Libuše z Národního divadla. Byl pořízený v roce 1968 už po srpnové okupaci, pohnutí ve tváři představitelky titulní role Milady Šubrtové při závěrečném proroctví se nedá přehlédnout. Libuše: Milada Šubrtová, Přemysl: Jindřich Jindrák, Krasava: Libuše Domanínská, Radmila: Štěpánka Štěpánová, Chrudoš: Dalibor Jedlička, Šťáhlav: Ivo Žídek, Lutobor: Eduard Haken, Radovan: Rudolf Jedlička, Ženci: Marie Tauberová, Miloslava Fidlerová, Ivana Mixová, Oldřich Lindauer. Orchestr a sbor Národního divadla řídí Jaroslav Krombholc.