Zítra si připomeneme čtyřicáté výročí úmrtí rakouského dirigenta Josefa Kripse. Jakkoli to byl především oslavovaný interpret mozartovský, k Roku české hudby nejméně jedním počinem přece jen patří: zůstala nám po něm mimořádná nahrávka Smetanovy opery Dalibor.

Josef Krips (8. 4. 1902 – 13. 10. 1974) byl žákem Felixe Weingartnera, kterému také dělal asistenta a korepetitora ve vídeňské Volksoper. V roce 1933 přešel – přes mezidobí v Karlsruhe – jako dirigent do Wiener Staatsoper, která je dodnes proti Volksoper o několik stupňů výš. Přinejmenším společensky určitě, ale umělecky nejspíš také. Od roku 1935 působil také na festivalu v Salcburku. Po anšlusu Rakouska uprchl do Bělehradu, kde působil v opeře a po zapojení Jugoslávie do války pracoval v továrně. Po válce byl jeden z mála německých a rakouských dirigentů, kteří nepracovali pro nacistický režim, takže neměl zakázáno veřejně vystupovat a mohl se hned vrátit na koncertní pódia. Kromě působení ve Vídni a Salcburku byl šéfem London Symphony Orchestra, San Francisco Symphony, působil v Covent Garden i Metropolitní opeře. K jeho nejvýznamnějším nahrávkám patří legendární záznam Mozartova Dona Giovanniho s vynikajícím italským basistou Cesarem Siepim v titulní roli. Na nahrávce vůbec účinkuje fenomenální sestava pěvců: Fernando Corena, Walter Berry, Suzanne Danco, Lisa Della Casa a Hilde Gueden. Dalším vrcholem jeho nahrávací činnosti bylo pořízení stereo nahrávek všech pěti Beethovenových klavírních koncertů s Arthurem Rubinsteinem.

Nahrávka opery Bedřicha Smetany Dalibor byla pořízena v roce 1969 ve Vídeňské státní opeře, jedná se o živý záznam představení. Vzhledem k tématu opery a aktuální situaci po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy se uvedení osvobozeneckého a vlasteneckého díla dá bezpochyby pokládat nejen za umělecký, ale i za politický čin. Rytíř Dalibor se ocitá ve sporu s králem Vladislavem, je zajat v bitvě a na základě žaloby sestry ploškovického purkrabího Milady odsouzen k doživotnímu žaláři. Milada se do něj ale zamiluje, sotva ho u soudu spatří, v přestrojení za chlapce se vetře do žalářníkových služeb a pokusí se Daliborovi pomoci k útěku. Narazí ale na neslýchanou věc – žalářník se nenechá uplatit, spiknutí prozradí a Milada je těžce raněna při pokusu osvobodit s hrstkou vojáků Dalibora násilím. Dalibor ztrácí poslední smysl života a naběhne na meč velitele stráže Budivoje.

Pro nás je pozoruhodné, že opera se hraje se škrty, které v ní zanechal Gustav Mahler – soudím tak podle dirigenta Karla Nedbala, který je zmiňuje ve svých pamětech. Ten nejvýraznější zaznamenáme ve třetím dějství, kde je vypuštěna celá Daliborova scéna s přípravou na útěk skrz “pruty mříže prořezané”, jeho dopadení Budivojem, chvilkové zdrcení, ale především návrat hrdého vzdoru, slib pomsty a smíření se smrtí. Chybí tedy také efektní árie Ha, kým to kouzlem, ó svobodo, mi pláš! V tomto světle se nemůžeme divit, že se Dalibor u německého publika dlouhodobě příliš nechytal a byl považován jen za alternativu k Beethovenovu Fideliovi, jehož mužský hrdina Florestan je zcela pasivní a všechnu práci s jeho vysvobozením vykoná jeho manželka Leonora (v přestrojení za chlapce Fidelia). Dalibor se skrz absenci své poslední žalářní scény dostává do stejně pasivní role spravedlivého ňoumy, který jen sedí v díře a nakonec se nechá propíchnout. Vyznění celého díla je tím poněkud posunuto, ale utěšovat se můžeme tím, že Mahler nedokázal nechat na pokoji vůbec žádnou partituru včetně Beethovenových.

Nahrávku opery Dalibor z Vídeňské státní opery tedy diriguje Josef Krips, v exponované roli Milady vystoupila slavná sopranistka Leonie Rysanek (kdysi jsme ji mohli slyšet i v Brně jako Kostelničku). Dalibora zpívá Ludovico Spiess, krále Vladislava Eberhard Wächter, žalářníka Beneše Walter Kreppel, Budivoje Oskar Czerwenka, Daliborovu schovanku Jitku Lotte Rysanek a jejího milého Vítka Adolf Dallapozza.