Dirigenta a houslistu Johna Hollowaye není potřeba nijak představovat, mezi interprety staré hudby patří k těm nejznámějším a nejvyhledávanějším. Patřil mezi průkopníky historicky poučené interpretace a objevil se na více než 100 CD nahrávkách. To je bilance, ke které se jen těžko něco dodává a nahrávka pavan a fantazií z Dowlandových časů činí snad jedinou věc, která je bez stylového vybočení možná: pokouší se o dramaturgicky neotřelý projekt.

V jádru CD leží dvě myšlenky: natočit cyklus Lacrimae Pavans Johna Dowlanda ve verzi pro rodinu historických smyčcových nástrojů a proložit jeho sedm částí kompozicemi Dowlandových současníků. Cyklus pavan je zapsán v notách pro pět smyčců, k nimž patří ještě tabulatura pro loutnu. John Holloway vysvětluje svůj záměr tak, že se vlastně jedná o dvě verze jedné skladby: nemá ji tedy hrát consort viol s continuem loutny, ale buď smyčce, nebo loutna samostatně. Pavany vycházejí z jednoho tématu – Dowlandovy písně Flow My Tears – a slzy zůstaly i v názvu celého cyklu. Jedná se o skladby táhlého, snad až bolestného charakteru, které díky jednotícímu ústřednímu tématu vzbuzují dojem, že se točí kolem jednoho neodvratného objektu smutku. Pavany nejsou doplněny podle dobového zvyku galliardami, jak to známe třeba od Williama Byrda, a John Holloway mezi něi vložil skladby jiných autorů.

Tady je třeba se pozastavit nad tím, že jsou označeni za skladatele z Dowlandových časů, respektive v průvodním textu rovnou za současníky (from his lifetime). Na to je lépe se příliš neupínat, hned první vložená skladby Fantasy upon One Note pochází od Henryho Purcella (1659–1695), který se s Dowlandem (1563–1626) nemohl potkat ani náhodou, a to jak lidsky, tak hudebně, což je dobře slyšet – disonance Purcellovy fantazie svědčí o pokročilém harmonickém uvažování autora. Nakonec zde dochází spíš ke konfrontaci umělce pozdní renesance s ranným a vrcholícím barokem a celek nahrávky tak působí spíš ve střídání nálad, které se vrací k Dowlandově ústřednímu tématu, jako bychom před sebou měli jakési rozsáhlé rondo. Kromě Johna Dowlanda a Henryho Purcella se na albu objeví ještě William Lawes (1602–1645), John Jenkins (1592–1678), Matthews Locke (1621/3–1677) a Thomas Morley (1557/8–1602), který je jediným skutečným současníkem ústředního autora alba.

Nahrávku sjednocuje především konsistentní interpretace a zvuk. John Holloway sestavil pětičlenný ansámbl historických houslí a viol, který zní skutečně jako rodina. Jednotně tvořený tón vytváří kompaktní zvukový celek, všechno vychází jakoby z jedné ruky. K tomu přispívá i celkový dojem tmavého, rozlehlého prostoru, který z nahrávky čiší. Zvuková stránka celého CD je lehce omamná, obklopuje posluchače a vtahuje ho při poslechu do sebe. Myslím, že by díky tomu mohla vytříbená renesančně-barokní směs přivábit i pozornost příznivců ambientní hudby. Ostatně label ECM je zaměřený vícežánrově a neorientuje se na stylově uzavřené publikum, ale na náročné a hledající posluchače.

S nahrávkou Johna Hollowaye asi příznivci staré hudby nic vysloveně nového neobjeví, ale špičková hudební dramaturgie i interpretace by jim měla přinést očekávaný požitek. Ti, kdo o renesanci a baroko dosud nedbali a narazí na toto album, by mohli svůj hudební obzor o malý kousek rozšířit a občas se do starých hudebních časů i vracet.

John Holloway – housle, viola, Monika Baer – housle, viola, Renate Steinmann – housle, Susanna Hefti – viola, Martin Zeller – violon. Text: A. Nahráno: 2013. Vydáno: 2014. TT: 50.00. 1 CD ECM New Series 2189.

Psáno pro časopis Harmonie