Drama splašeného času a touhy po nesmrtelnosti začíná u Rudolfa II. a končí v apartmá luxusního prvorepublikového hotelu. Tomáš Hanus přiváží Věc Makropulos na festival Janáček Brno pouhé dva měsíce po její premiéře ve Velšské národní opeře, kde působí jako šéfdirigent.

„Letošek je pro mě přitom spíš rokem Její pastorkyně,“ usmívá se Hanus. Janáčkovu nejhranější operu nastudoval v březnu ve Walesu, poté v Ženevě a souběžně s účinkováním na festivalu Janáček Brno pracuje na další inscenaci ve Vídeňské státní opeře.

„V současné době probíhá janáčkovský cyklus na mé domovské scéně,“ připomíná dirigent dlouhodobý dramaturgický plán Velšské národní opery, za nímž stojí velký zájem publika, ochota sponzorů a samozřejmě Hanusovy zkušenosti s Janáčkovou hudbou. Ta pro něj ale představuje takovou hodnotu, že by ji zařazoval na program v každém případě, ačkoliv Janáčka nutně nepreferuje před ostatními autory.

Na britských ostrovech se Janáček může pyšnit velkou tradicí, kterou založil dirigent Charles Mackerras. Ve Velšské národní opeře k tomu navíc přistupuje fakt, že jejím uměleckým ředitelem byl režisér David Pountney. „Ten s Mackerrasem spolupracoval  na řadě inscenací už v mládí a přispěl velkým dílem k intenzivnímu uvádění Janáčkových oper na ostrovech a později také v mezinárodním měřítku,“ objasňuje Hanus, proč je Velšská národní opera domovem specifické janáčkovské tradice s internacionálním významem.

Se samotnou Věcí Makropulos má dirigent bohaté zkušenosti, inscenace Velšské národní opery bude již jeho pátá. Předtím ji jednou nastudoval v pražském Národním divadle, dvakrát v Paříži a jednou v Mnichově. Navíc se také jako supervizor významně podílel na notové edici opery, která vyšla roku 2019 v nakladatelství Bärenreiter.

„Přidal jsem řadu dirigentských poznámek, protože partitura Věci Makropulos je i při kvalitním editorském zpracování velmi obtížně uchopitelná,“ objasňuje Hanus. Pro hudebníky v orchestru je podle jeho slov velmi těžké se zorientovat v tom, co přesně Janáček svým zápisem myslel. I proto se snaží dílo vždy studovat tak, jako by na něm pracoval poprvé. „Beru si i čistou partituru bez poznámek, abych začínal s čistým štítem,“ odhaluje dirigent svůj způsob práce, ale hned dodává, že si potom výsledek porovnává se svými staršími poznatky.

Hanus také vyzdvihuje proměnlivost Janáčkových děl. Ta je dána jejich specifickou hudební řečí, která je velmi otevřená různým výkladům. U Věci Makropulos ale přichází ke slovu také notový zápis, který je natolik nejasný a nezřetelný, že se v něm dají najít řešení ode zdi ke zdi. Podle dirigenta přitom nelze najít faktický doklad, které z diametrálně odlišných řešení odpovídá skladatelovu záměru. „Je to otázka vkusu, hudební integrity a ochoty najít si co nejvíc informací,“ vypočítává Hanus.

„V partituře Věci Makropulos je velmi málo dynamických pokynů a tempové přechody přicházejí snad každou minutu,“ líčí dirigent záludnosti partitury, jejichž řešení je potřeba velmi často odvozovat z kontextu, z logiky věci a také z české řeči. „To je velký problém a boj pro lidi, jejichž rodným jazykem je třeba japonština,“ naráží Hanus na jeden z aspektů mezinárodní popularity Janáčkových oper.

Řada nejasností ale pochází přímo z ruky skladatele, který třeba zničehonic začne zapisovat noty v polovičních hodnotách, jako by se všechno mělo najednou hrát dvakrát rychleji. „Když orchestrální hudebník vidí, že osminové noty najednou vystřídaly šestnáctiny, tak ho to zmate,“ poznamenává Hanus: „Člověk poté začne přemýšlet, zda se to dá zazpívat, jestli se jedná o projev skladatelovy vůle, vyjádření hudební hysterie nebo je to jen typický janáčkovský způsob kompozice, kdy skladatel psal na jednotlivé listy: jeden odložil a druhý začal v polovičním tempu, aniž si to uvědomil.“

Více než kdy jindy je zde podle Hanuse potřebný konzistetntní přístup dirigenta, který je nucen udělat řadu osobních rozhodnutí, za nimiž musí stát jeho vlastní svědomí. Neexistuje totiž žádná evidence, jestli jsou fakticky správná, nebo ne.

Dirigent také připomíná, jak vážně se Věc Makropulos často provozuje, takže se z ní vytrácí takřka všudypřítomný humor, který představuje velmi silnou složku a je dokonce zakomponován v samotné hudbě. „Když si interpreti zoufají nad složitostí rytmu, tak jim říkávám, že ve velkých plochách Věci Makropulos se jedná o naprosto jednoduchý vnitřní valčík,“ usmívá se Hanus a zdůrazňuje, že valčíkový puls sice není okatý, ale pod povrchem je často přítomen a dobře funguje například ve velmi ironickém závěru prvního jednání.

Vtipnost partitury podle Hanuse často nevyzní kvůli kombinaci hudebního a scénického řešení. „Janáčkovy partitury probíhají v reálném čase, což je velká svízel, protože u Janáčka se jedná o čas velmi rychlý,“ vysvětluje Hanus a připomíná Příhody lišky Bystroušky, kde během pár desítek sekund dojde k početí malých lištiček, obecnému pohoršení i ke svatbě a svatebnímu chorálu – celá scéna přitom působí hudebně i dramaticky naprosto věrohodně.

V takovém zacházení s časem je Janáček naprosto unikátní a podobnou rychlostí běží čas i ve Věci Makropulos. „Mnoho vtipů prostě zanikne, protože přeletí rychlostí, ve které je nikdo nestihne zaregistrovat,“ podotýká dirigent, který pokládá operu za obrovskou výzvu pro režiséry, kteří by měli pomoci jasnosti sdělení všemi výrazovými prostředky. Stejně tak by ale měli zpěváci uslovat o maximální srozumitelnost textu a dirigent by jim měl být v jejich úsilí stále nápomocen.

Protikladem Janáčkova mistrovtsví zkratky je bezpochyby Richard Wagner. Předehra a „smrt z lásky“ z jeho opery Tristan a Isolda je součástí koncertu, který bude Hanus na festivalu dirigovat 17. listopadu. „Organizátoři projevili jednoznačný zájem o Sinfoniettu, což považuji za velmi čestný úkol i z toho důvodu, že nemám mnoho možností vystupovat doma,“ těší se dirigent na provedení Janáčkova díla před brněnským publikem. Jako reprezentativní ukázku britské hudby zařadil na program koncertu Mořská interludia od Benjamina Brittena.

„Aniž jsme tušili, jaké události se odehrají na mezinárodní scéně, chtěli jsme přinést velké poselství o svobodě,“ naráží Hanus na ruskou invazi na Ukrajině. Zdůrazňuje přitom, že Sinfonietta hovoří o svobodě v podstatě pořád. Zároveň také věří, že brněnské publikum díky zdařilé domácí inscenaci zná hluboké lidské poselství opery Peter Grimes, z níž Mořská interludia pocházejí. „Proto jsme také přidali na program Biblické písně jako český příspěvek a nakonec i Wagnerova Tristana a Isoldu,“ objasňuje Hanus genezi programu obsahujícího skladby, které hovoří ze čtyř různých úhlů o tomtéž.

Psáno pro časopis DIVA