Janáčkovo náměstí a ideální řešení

11. 5. 2012, 7.16 | Boris Klepal

V Památníku Leoše Janáčka prezentovali studenti zahradní a krajinářské architektury své návrhy na řešení Janáčkova náměstí. Pro druháky to byla první velká komplexní práce, zadání bylo volné: museli svou koncepci sami pojmenovat, vysvětlit a před publikem krátce obhájit.

Řešení u publika druhé, u mě první, foto Boris Klepal

Řešení u publika druhé, u mě první, foto Boris Klepal

Janáčkovo náměstí je ztracený prostor, ostatně náměstí, které funkčně žádným náměstím není, by mohlo být symbolem brněnské architektury. V současné době je to spíš zbytnělé průchozí místo mezi Smetanovou, Antonínskou a hotelem Continental, podélně přilepené k rušné Kounicově ulici. Přímo na náměstí sídlí Ústav hudební vědy, přiléhá k němu zadní trakt Janáčkova domku (tedy dnešního památníku) a rektorát VUT (instituce méně vznešené jsou přes ulici, mám na mysli Skleněnou loukuMoulin Rouge).

Studenti se s komplikovaným prostorem snažili vyrovnat různě, o jejich úspěchu se hlasovalo, první tři získali drobné finanční ohodnocení. Můj favorit skončil na druhém místě, jako další mě potěšil návrh, který jako jediný obsahoval také venkovní scénu, která by nějaké to umění vytáhla ven zpoza zdí muzea i neprodyšně zavřeného hudebněvědného ústavu (schválně se zkuste dostat dovnitř, když nejste student ani zaměstnanec). Naopak velmi laciné mi přišly řeči o přenesení rytmu hudby Leoše Janáčka do linií cesty, výšky stromů apod., na něž došlo v různých variantách několikrát.

Řešení s venkovní scénou, foto Boris Klepal

Řešení s venkovní scénou, foto Boris Klepal

Výstava návrhů řešení Janáčkova náměstí, foto Boris Klepal

Výstava návrhů řešení Janáčkova náměstí, foto Boris Klepal

Komentáře k článku „Janáčkovo náměstí a ideální řešení“

  1. Martin Bojda napsal:

    Představte si park, takhle na Karláku, a na každým stromě jednoho vojáka bez disciplíny. Z toho jsem měl vždycky největší strach…

    (Nejvíce mě mrzí, že už si Janáček nemůže učinit zápisky mluvy na Konečného náměstí /prodavač Nového prostoru/ a křižovatce Kotlářské a Kounicovy trochu níže – souzvuk semaforů na přilehlých přechodech upomíná na rheingoldovský sestup do Nibelheimu. O hudebních asociacích rozjíždějících se tramvají nemluvě.)

    Co takhle Janáčkovu sochu před ÚHV? Nebo před JÁMU, aby se protější Masaryk nemusel dívat ani na prázdno pod svýma nohama, ani na gymnázium, ze kterého jej vyhodili…?

Zanechte komentář