Uzavřít festival něčím velkolepým je snaha pochopitelná, zničit kvůli tomu špatnou inscenací oduševnělé dílo už je pochopitelné o dost méně. Oratorium Jana z Arku na hranici zpracovává velké téma velkými hudebními prostředky, jeho podstata je však intimní, což Stanislav Moša ve svém scénickém pojetí úplně ignoroval. Je to tím větší škoda, že hudební úroveň večera byla velmi dobrá, i přes všechny handicapy způsobené nevyhovujícím prostředím hokejové haly Rondo.

Scéna byla tvořena především zadními projekcemi, které zřejmě soutěžily o cenu zpožděného diváka. Ilustrativní záběry nabídly “nekonečný vesmír”, Janu v bílém hábitu běžící po louce, karty při hovoru o kartách, peníze při hovoru o penězích, případně při fanfárách trumpety, kdyby někdo nevěděl, jak taková trumpeta vypadá. Náznaků interakce s děním na jevišti bylo příliš málo, než aby tu hrůzu opodstatnily. Loutky králů a soudců v nadlidských velikostech působily dobře v lidově inspirovaných částech oratoria, jinak si moc nerozuměly se zbytkem zcela konvenčně pojatých kostýmů. Baletící čert s andělem by se mohli směle zúčastnit besídky v mateřské škole. Rozmanitost inspirací v kostýmech snad měla svůj zdroj v rozmanitosti Honeggerových inspirací hudebních, chyběla jí však jednota, kterou skladatel vtisknul hudbě.

Nejlépe z celé inscenace vyznívaly dialogy mezi Janou a bratrem Dominikem, jen Svetlana Slováková by neměla tolik podléhat emocím, které na jevišti ztvárňuje. Možná by to v sousedství někoho méně dobrého než Ladislav Lakomý nebylo tak zřetelné. Vzhledem k rozměrům haly byly všechny hlasy, sbor i orchestr ozvučené, je proto dost obtížné je hodnotit, i když zvukaři odvedli vynikající práci. Orchestr hrál přesně, pěvcům (kromě představitelky Panny Marie) bylo dobře rozumět a všichni dobře intonovali. Velmi dobře a srozumitelně zpívaly i sbory.

Inscenace se soustředila především na velkolepou show a intimně pojaté dílo bez milosti zašlapávala do země. Když baletním sborem ztvárněný oheň pohltil Janu z Arku, byl jsem rád, že už se na to nemusím dál dívat. Potmě by to ale mohl být docela silný hudební zážitek.

Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský filharmonický sbor, dětský sbor Kantiléna. Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici. Dirigent – Jakub Klecker, režie – Stanislav Moša, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, choreografie – Igor Barberič. Jana z Arku – Svetlana Slováková, Bratr Dominik – Ladislav Lakomý, Panna Maria – Jana T. Tajovská, Markéta – Jana Doležílková, Kateřina – Kateřina Jalovcová, Herold I./Porcus – Jozef Kundlák, Herold II. – Jan Šťáva. 14. října 2010, hala Rondo, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim 2010 – de_kadence.