„Tak ten večer nakonec pěkně skončil,“ podotkl kdosi, když jsme po společném recitálu Ivany Rusko a Aleše Janigy seděli v kavárně Tungsram. Oba zpěváci byli výborní a během večera zlomili vaz, takže jsme podle pravidel šli nejdřív Ke všem čertům a teprve posléze pokračovali dál.

Průšvih, který nakonec přece jen pěkně skončil, se samozřejmě nekonal. Koncert pořádal Ensemble Opera Diversa, s nímž sopranistka Ivana Rusko vystupovala v jeho opravdu diverzantských začátcích. Od premiér minioper na schodech ve Spolku (takové naše teatro alla scala) se posunula přes bratislavskou univerzitu do opery v Curychu – tedy do jednoho z nějakých deseti nejlepších operních domů na světě. Co to všechno obnáší se dozvíte v rozhovoru, který jsem s ní vedl den před koncertem a vyjde v pondělí na serveru mestohudby.cz Barytonista Aleš Janiga se propracovává pořád k lepšímu projevu, hlas mu zní opravdu dobře a naposledy se mi hodně líbil v diversní premiéře opery Ponava. Jana Nevoralová doprovázela na klavír bez zaváhání.

Minulost a současnost Diversy se aspoň na chvíli sešla v divadle Reduta, ale nenápadně se ukazovala i budoucnost. Na koncertě byl i ředitel ND Brno Martin Glaser, líbil se mu a doufám, že bude působení nezávislého souboru pod střechou „své“ instituce podporovat. Bylo nakonec až překvapivé, o jak usedlý recitál se jednalo – nic převratného ani podvratného, ale solidní program, který střídal především písně na české a německé texty. Zatoulala se do něj ale i scéna z Její pastorkyně a duet z opery Pickelhering 1607 domácích autorů Ondřeje Kyase a Pavla Drábka.

Ivana Rusko zahájila koncert cyklem Antonína Dvořáka V národním tónu. Zpívá bezvadně, hlas se jí leskne i nese. Až ještě vyzraje a nabyde na objemu, můžeme čekat hodně. Charakteristická je pro ni měkká, ale zároveň srozumitelná a nerozmazaná výslovnost. Čeština je tvrdá, nepříliš zpěvná řeč a Ivana Rusko si s ní dovede výborně poradit. Výstup Jenúfy Mamičko, mám těžkou hlavu mi připomněl část našeho rozhovoru, kdy mi Ivana Rusko říkala, že pro Mimi, Liu a Jenúfy musí ještě dozrát. Má všechny předpoklady, aby se jí to podařilo.

Dramaturgickou zvláštností byl především cyklus Die Niemandslieder Jevgenije Iršaje. Citově maximálně exponované písně Aleši Janigovi seděly. Zazpíval je hodně naléhavě, ale bez přehrávání a hysterických gest. Byla to silná výpověď podaná s vyrovnaností i vědomím její vážnosti. Závěrečný duet z Pickelheringa připomněl tvorbu domovského souboru obou pěvců a koncert jím vyústil do zadumaného klidu. Přídavky i přes naléhání publika nebyly a díky za to. Zaprvé je nemám rád, zadruhé obvykle naruší ucelený program i jeho atmosféru a zatřetí je nemám rád. A tak ten večer nakonec opravdu pěkně skončil.

Antonín Dvořák: V národním tónu, Pavel Haas: Čtyři písně na slova čínské poezie, Leoš Janáček: árie Jenúfy Mamičko, mám těžkou hlavu z opery Její pastorkyňa, Jevgenij Iršai: Die Niemandslieder. Písňový cyklus na básně Paula Celana pro basbaryton a klavír, Corona – Tenebrae – Ich hörte sagen – Zuversicht – In die Ferne, Vítězslava Kaprálová: Navždy, Ondřej Kyas: duet Nejsem dub z opery na libreto Pavla Drábka Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie. Ivana Rusko – soprán, Aleš Janiga – baryton, Jana Nevoralová – klavír. 5. 3. 2014, Reduta, Brno.