Koncert improvizované hudby může dopadnout velice špatně, pokud se jedná o nesourodý chaos v podání hudebníků, kteří si nenaslouchají. Na koncertě ÖNCZkekvist se ale ničeho takového nedočkáte, včerejší vystoupení v Místogalerii na Skleněné louce dopadlo po všech stránkách výborně.

Hudební sdružení ÖNCZkekvist neinterpretuje partitury, ale kontext prostoru, kde zrovna hraje. Hudebníci kombinují akustické i elektronické nástroje i počítače. Jejich pojetí hudby pokud možno popírá všechny tradiční postupy, především práci s motivy a tématy, které opakováním tvoří záchytné body pro posluchače. V tom je jistě cítit vliv Arnolda Schönberga. Druhým zásadním prvkem je vsazení hudby do konkrétního prostoru, komunikace s posluchači, jejichž projevy (včetně rušivého žvanění) se stávají součástí výsledného zvuku. Tady se jako druhý velký ideový vzor nabízí John Cage. Publikum se musí vymanit z konzervativního vnímání hudebních struktur a je na hudebnících, aby je k tomu navedli.

Největší riziko podobných performancí spočívá v tom, že se nepodaří naladit posluchače na stejnou vlnu s interprety. Takže zatímco se hudebníci ohromně baví, publikum zívá nudou, zabývá se něčím jiným, odchází, a nakonec mají všichni pocit, že je něco špatně. ONCZ mají své improvizace důkladně nacvičené, což zní paradoxně jen zdánlivě. Nikde není předem napsáno, co se má hrát, není tu ani ústřední osoba, která by dávala pokyny ke změnám nálad. Hudebníci spolu ale zkoušejí velmi intenzivně, učí se “společně dýchat” a dokážou tento pocit mimosmyslové komunikace přenést i na publikum.

Nástrojové složení je velmi pestré a nestará se o stereotypy, které si zařadí violoncello do klasiky nebo saxofon a banjo do jazzu. Výrazný je i podíl počítačů a elektronických nástrojů. Dynamika je velmi jemná, pohybuje se od mezzoforte po úplné ticho, do nějž se také koncert v závěru rozplynul. K vyluzování zvuků jsou používány všechny možné způsoby od hry pod kobylkou až po škrábání po měchu akordeonu. Zřejmě nejartikulovaněji a nejtradičněji zněl klarinet a saxofon, jejichž projev prozrazoval zkušenost s free jazzem. Vzájemné proplétání jejich melodických linek mi připomnělo dávné LP Rozhovory (studiový záznam jam session trojice Tony Scott – Jiří Stivín – Rudolf Dašek). O citu a soudnosti hudebníků svědčila i dobře odhadnutá délka vystoupení, po níž bylo možno bez trápení udržet soustředěnou pozornost.

Koncert měl vynikající atmosféru a vydařil se podle mého názoru beze zbytku. Kdo zaváhal, má ještě dnes šanci v Chapeau Rouge.

ÖNCZkekvist, 27. ledna 2011, Místogalerie, Skleněná louka, Brno.