Imprese a romantika Lukáše Sommera

14. 11. 2012, 8.41 | Boris Klepal

Lukáš Sommer hrál včera v Galerii Ars své skladby pro kytaru, k nimž se připojil Vít Slíva s recitací vlastních veršů. Oba potom spojili své síly a koncert skončil kompozicemi inspirovanými konkrétními básněmi ze Slívovy tvorby.

Lukáš Sommer a Vít Slíva v Galerii Ars, foto Boris Klepal

Koncert vlastně obsahoval samé charakteristické skladby, Lukáš Sommer uváděl nejen jejich názvy, ale občas i krátce promluvil o přímých inspiračních zdrojích. Musím ocenit, že hudba se skutečně nějakým způsobem vztahovala k tématům, nejednalo se o efektní tituly vymyšlené ex post. Harmonické i výrazové prostředky mi zněly silně impresionisticky, místy jsem měl dojem až romantického přístupu. Decentní používání nehudebních zvuků (luskání prsty, svištění a vrzání po strunách) někdy výstižně dokreslovalo atmosféru (Windsurfing), jindy mi připadalo zbytečně polopatické (rytmus koleček kočárku nejdřív vyluskaný a potom zřetelně přítomný v kytarovém motivu ukolébavky pro syna).

Vít Slíva nejdřív recitoval verše ze sbírky Grave věnované jeho matce, která jej přivedla k vážné hudbě. Líbil se mi jeho projev, má pěkný hlas a čte s přirozenou neokázalostí. Je to možná paradoxní, ale jestli mě ve verších něco rušilo, tak silná koncentrace italského hudebního názvosloví – řekl bych, že ta slova z veršů přinejmenším akusticky cize trčí.

Závěrečné čtyři básně z jiných sbírek byly vždy následovány charakteristickou skladbou napsanou přímo na tyto konkrétní texty. Jednalo se o silné zakončení večera, hudba s verši souzněla, řekl bych, že lehké romantizování skrze silný impresionistický masiv je oběma autorům vlastní. Přece jen ale musím zmínit, že hudební reflexe verše „Ježíš už ve mě nevěří“ citátem chorálu Jesus bleibet meine Freude s rozskřípaným zvukovým zakončením na mě působila banálně. Příjemný večer v dobré společnosti to ale byl.

Lukáš Sommer: vlastní skladby pro kytaru (autorské čtení poezie Vít Slíva). 13. 11. 2012, Galerie Ars, Brno.

Zanechte komentář