Zrození koncertního prostoru je mystická věc. V člověku je pořád něco, co mu kdesi hluboko pod povrchem připomíná, že hudba je rituál. Na pódiu stojí kazatel s kytarou, skupina věrozvěstů nebo celý zástup apoštolů a zvěstuje užaslému davu spásu skrze Dvořáka, Nohavicu, Kraftwerk, Ellingtona, Dead Kennedys nebo Evu a Vaška.

Zástup hladovějících dostane posvátný pokrm, je nasycen z ničeho a rozchází se domů. Zvoní tramvaje, hučí auta, ševelí vítr, možná šumí déšť. V restauraci hraje tichá hudba ze skrytých reproduktorů, někde prostě jen řve rádio, vlní se hovory od vedlejších stolů, cinká sklo a porcelán. Nebo si věřící chystají pozdní večeři doma a zapínají modlitební skříňky s obrazem i bez něj. Už se nemodlí, ale bezmyšlenkovitě si nechávají opakovat mantru z digitálních modlitebních mlýnků.

Zvuk je všudypřítomný, je obsažen ve všem a ze všeho se dá vykřesat. Je posvátný a stavíme mu chrámy. Jsou ve sklepích, na centrálních náměstích, v bývalých skladištích a továrnách, ve slavných historických budovách, ale stejně nestačí. Umění fugy, Parsifal, 4’33’’; Veselá vdova, Kiss Me Kate, Les Misérables; St. Louis Blues, Blue Monk, Bitches Brew; White Christmas, Rock Around the Clock, Blowin’ in the Wind; kostelní zvony, tovární sirény, vrtačka od sousedů. Všechny zvuky zní skrze staletí, hudba je všechny vstřebává, ten proces nelze zastavit a omezit žádnou zdí. Zvuk ani hudba nebydlí v koncertním sále stejně jako Bůh nebydlí v kostele. Panteismus je nejistý, pansonismus žije a je věčný.

Brno v tom není jiné, jeho specifika jsou nicotná už v rámci střední Evropy. Svůj koncertní sál si vymýšlí bezmála sto let a snad ho jednou i postaví. My potom uslyšíme skutečný zvuk místní filharmonie, která už se nebude mít na co vymlouvat. Ať už na skutečně bolestné podmínky zkoušení velkého orchestru v Besedním domě nebo na akusticky mizerné Janáčkovo divadlo. Všechno ostatní tu ale je v počtu i rozmanitosti snad až marnotratné. Minikluby, vlastně spíš hospody s koutem, kam se vleze kapela, malé, střední i velké kluby, divadla, kostely, sportovní haly, pavilony na výstavišti. Touha po velké koncertní hale zazlobí párkrát do roka, ale myslím, že město má i v kulturní oblasti mnohem důležitější problémy. Když se začneme v brněnských koncertních místech přehrabovat jednotlivě, tak se na každé úrovni najde něco nefunkčního, nedokonalého, nedotaženého a nedostačujícího. Celek je kompaktní, variabilní a pojme všechno.

Schválně odděluji koncertní sály, koncertní místa a koncertní prostory – jen ty poslední měly být tématem mého textu. Koncertní sál můžeme stavět třeba stovky let, můžeme o něm mluvit, můžeme na něj čekat a potom do něj snad i chodit. Klub můžeme založit v prvním vhodném sklepě, nakoupit základní aparaturu, pípu, lednici na vodku a nakonec se třeba nechat vypudit sousedy, kteří po desáté večer nejsou zvědaví na žádný rozruch. Ale v koncertním prostoru jsme pořád: vznikne všude, kde se ozve nějaký zvuk.

Pořad dnešního matiné je smíšený a tematicky ho nezastřešuje nic. Paul Simon a Art Garfunkel: The Sound of Silence, Terry Fox: Rallentando, Laurie Anderson: Superman, Terry Riley: You’re No Good, Hannah Wilke: Stand Up.

Text na objednávku bulletinu Jazzman festivalu JazzFestBrno➚