Na ministerstvu v Praze jsou hajzli, v Brně na magistrátu jsou hajzli. V Masarykově lidovýchovném ústavu jsou taky hajzli, ale o subvenci tam, Kundera, požádat zkuste. Tak nějak začíná opera Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán autorského společenství Miloše Štědroně, Aloise Piňose a Ivo Medka.

Foto z obnovené premiéry 18. 6. 2010, zdroj www.brnoinfo.cz

Libreto popisuje setkání Leoše Janáčka s americkým skladatelem Henrym Cowellem, jak asi mohlo v domku na dnešní Smetanově ulici proběhnout. Zatímco Jan Jiraský na dnešním matiné Janáčkův klavír spíš hladil, americký avantgardista na něm k mistrově značné nelibosti předváděl clustery pomocí pravítka. Toho se zmocnil pes Čipera, který hosta navíc kousl. Latentní forma vztekliny, kterou mu tím předal, se projevila až po mnoha letech, když Cowell poslouchal skladby svého nejlepšího žáka, jímž byl John Cage.

Hudba opery využívala řady rozdílných postupů, jimiž charakterizovala postavy. Jednotlivé scény tvořily jakési leporelo propojené zcizujícími výstupy vypravěče Historika. Jeho monteverdiovsky stylizované výstupy doplňoval mluveným výkladem moderátor Miloš Štědroň. Nejsilněji byl v hudbě samozřejmě akcentován vliv Leoše Janáčka. On sám byl realisticky charakterizován úsečnými, často i opakovanými nápěvky a expresivním až vulgárním slovníkem. Komentátorskou úlohu sboru z tradiční opery převzala Čipera. Její stylizované štěkání a kňučení “jen promluvit” mi přišlo poněkud přehnané směrem k lacinému vtipkování. Spíš než Janáčkova Lapáka z Bystroušky místy připomínala Žeryka ze Spejbla a Hurvínka. Američana Henryho Cowella uvedly na scénu gershwinovské tóny, zcela odzbrojující byl jeho přednes moravské lidovky s doprovodem jeho oblíbených clusterů. Celé setkání vyznělo jako bizarní vsuvka do všedního dne Leoše Janáčka, k němuž patří prodělečný koncert, nepřiznaná subvence, hubování služky Maři i lavička podělaná od slepic. A nepřítomná manželka Zdeňka.

Malý orchestr byl usazen v levé části před nízkým jevištěm, místy byl – snad záměrně – zcela přehlušován bicími (nemohu říci, že bych pochopil použití psacího stroje). Partitura nebyla zrovna jednoduchá a hudebníci Ensemble Opera Diversa ji zahráli velmi dobře. Pěvecká úroveň měla značné rezervy, ale u produkcí divadelních studií jde spíš o společný svébytný přístup než o pěvecké hvězdy. Velmi dobře zpíval Historicus Vladimír Richter, jehož role to speciálně vyžadovala.

Scéna byla minimalistická a tvořil ji vlastně jen diapozitiv průčelí Janáčkova domku s několika popiskami, lavička a stolek se židlí. Režie se ve shodě s hudbou soustředila na charakteristiku postav příznačnými gesty a způsobem pohybu. Zvířata byla loutková, s roztomilou neohrabaností je vodily pěvkyně, které jim dávaly i hlas. Mezi nimi vynikala představitelka Čipery Hana Škarková – možná kvůli tomu rozsah role převyšoval její význam.

Uvedení miniopery Věc Cage ve foyer Janáčkova divadla bylo vtipným a zdařilým doplňkem k “velkým” festivalovým událostem, v jejichž stínu by ale určitě nemělo zůstat.

Ivo Medek, Alois Piňos, Miloš Štědroň: Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán, libreto: Miloš Štědroň. Dirigent: Gabriela Tardonová, režie: Tomáš Studený, výprava: Sylva Marková. Moderátor: Miloš Štědroň, Historicus: Vladimír Richter, Janáček: Tomáš Krejčí, pes Čipera: Hana Škarková, Mařa: Lucie Kašpárková, slepice: Michaela Jančaříková, Veronika Pacíková, Kundera: Martin Šujan, Petrželka: Aleš Janiga, Henry Cowell: David Vonšík. Orchestr Ensemble Opera Diversa. 20. 11. 2010, Janáčkovo divadlo – foyer, Brno, v rámci festivalu Janáček Brno 2010.