“Mahler byl na české půdě zrozen, nebyl však nikdy Čech, natož pak český umělec. Ten měl z Kaliště k Smetanovi jako k severnímu pólu,” napsal o velkém symfonikovi a dirigentovi ve své vzpomínce český tenorista Karel Burian. Právě dnes uplynulo sto tři let ode dne, kdy Gustav Mahler zemřel. Je samozřejmě velmi lákavé hledat v Mahlerově tvorbě vliv české lidové hudby a trochu si tím mimořádně vlivného hudebníka přivlastnit. Někdy mi to ale přijde poněkud obrozenecky komické. Asi jako v naivní studii o Christophu Willibaldovi Gluckovi, která se pokoušela dokazovat, že původní podoba jeho jména byla “Kluk”, takže je to vlastně také Čech. Lidová hudba se v Mahlerových symfoniích pochopitelně odráží a hraje v nich silnou roli, písňový charakter mnohých témat je zcela mimo diskusi – jen s tou českostí to není zrovna jednoduché, ani jednoznačné.

Gustav Mahler (7. 7. 1860 – 18. 5. 1911) je pro mě především skladatelem soumraku starého Rakouska – jeho hudba tvoří velkolepý most mezi romantismem a modernou dvacátého století. S odstupem se dá říci, že je to most nejpevnější a nejmohutnější, ačkoliv ho jako skladatel ve své době u publika jednoznačně předstihl Richard Strauss. Vnímám Mahlerovo dílo jako autentické hudební svědectví o světě, o němž v Muži bez vlastností mluví Robert Musil nebo ve Vévodkyni a kuchařce Ladislav Fuks. Zůstaneme-li ale u Mahlera ve spojení s českou hudbou a hudebním světem, musíme připomenout jeho působení v Praze – pochopitelně v Německém divadle. Bylo mu jen něco málo přes dvacet, když tam dirigoval, do Lipska odešel v roce 1886. Měl rád Smetanu, vozíval si s sebou svoje oblíbené Dvě vdovy a zasloužil se o uvedení Prodané nevěsty v Metropolitní opeře s Emou Destinovou jako Mařenkou.

Mahler rozhodně nebyl žádný ctitel autorského zápisu, přepisoval všechno včetně Beethovena a svoje úpravy si žárlivě střežil. Vymýšlel také neslýchanosti, které dnes pokládáme za běžné: třeba to, že se na koncerty chodí včas, zhasíná se v sále a mezi větami symfonií se netleská. Úryvky ze zmíněné vzpomínky Karla Buriana vypovídají o Mahlerově povaze z přímé a zaujaté osobní zkušenosti – přečíst si je můžete zde➚.

Pro dnešní matiné jsem na úvod vybral Lieder eines fahrenden Gesellen (Písně potulného tovaryše). Hraje Gustav Mahler Jugendorchester, zpívá Thomas Allen, diriguje Václav Neumann, jeden z velkých ctitelů Mahlerovy hudby, která se prosazovala dlouze a těžko. Tady si připomeňme, že velkým mahlerovcem byl i Zdeněk Nejedlý – měl ho rád stejně fanaticky, jako jiné nenáviděl. Na prosazení Mahlera u širšího publika měli velký podíl Rafael Kubelík, Leonard Bernstein a také film Smrt v Benátkách režiséra Luchina Viscontiho. Adagietto z páté symfonie je díky němu symfonickým hitem. Jako druhou část programu jsem zařadil symfonickou báseň O věčné touze Mahlerova generačního souputníka Vítězslava Nováka (1870–1949). Hraje Česká filharmonie, řídí Karel Šejna.