Součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby v Brně jsou již tradičně také tenebrae – „temné hodinky“. Jejich programy nespoléhají pouze na atmosféru zšeřelých kostelů, ale přinášejí také pozoruhodné dramaturgické počiny. Na Škaredou středu zněly v chrámu svatého Jakuba renesanční lamentace v podání vokálního souboru Graindelavoix.

Obsah koncertu se dal rámcově odvodit už z jeho názvu. Na programu byly lamentace, i když zpívané – žádný křik to nebyl. Tato část názvu se vztahovala spíš k nářku proroka Jeremiáše, jehož text patří k obřadům temných hodinek ve svatém týdnu od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Co se týká samotné hudby, jednalo se o polyfonii z úplného začátku 17. století stylově ještě spadající do období renesance. Na programu byli dva skladatelé: tím prvním byl Carol Luython, druhým Pedro Ruimonte. Od Carola Luythona zazněly lamentace od čtvrtka do soboty, přišemž ze sobotních zhudebnil jen výběr. Od Pedra Ruimonta byly na programu pouze sobotní lamentace, ale zato kompletní.

• Graindelavoix: Ukřičené lamentace. Mozaika ČRo 3 Vltava od 44:00➚

První zřetelnou linií koncertu bylo přiblížení programu liturgickému roku. Od Škaredé středy k Bílé sobotě je sice z duchovního hlediska předlouhá cesta, ale z lidského se jedná pouze o tři po sobě jdoucí dny, k nimž se texty Jeremiášových lamentací vztahují.

Oba skladatele večera spojoval kompoziční styl, který byl proti špičce dobového hudebního vývoje už poněkud pozadu: lamentace Carola Luythona pocházejí z roku 1604, a Pedra Ruimonta z roku 1607 – v tom samém roce už Monteverdi dokončil svou epochální hudební báji Orfeus. Není ovšem od věci si připomenout, že ani hudební uvažování – stejně jako obecně lidské – se nemění na povel a myšlenky mívají velmi dlouhou setrvačnost či poločas rozpadu.

Carol Luython a Pedro Ruimonte byli také oba ve službách Habsburků: Luython byl prvním varhaníkem císaře Rudolfa II. – působil tedy významně v Praze. Ruimonte byl ve službách Rudolfova bratrance Albrechta Rakouského, který jako regent tehdejšího Španělského nizozemí sídlil v Bruselu.

Graindelavoix je komorní soubor specializovaný právě na provádění staré polyfonie a od své první nahrávky z roku 2006 si buduje oprávněnou pověst špičkových interpretů. Jedná se o skupinu technicky vyspělých pěvců, kteří navíc tvoří vyrovnaný ansámbl asi podobným způsobem jako si lze představit špičkové smyčcové kvarteto. Takže se jedná nejen o hudebníky sólistických kvalit s charakteristickým projevem, ale zároveň o jejich stylové sjednocení ve způsobu vedení hlasů, které mají vyrovnaný objem, dobře se spolu barevně pojí a přitom nesplývají. Je to vlastně nezbytný předpoklad pro dosažení ideálně vyrovnané polyfonie, v níž má každý hlas svou osobitost a rovnocenné postavení.

Zakladatel a vedoucí souboru Björn Schmelzer vedl provedení maximálně plynule, obdivuhodná byla pečlivá a jemná práce s dynamikou jednotlivých hlasů. A stejně obdivuhodná byla i výdrž pěvců, kteří zazpívali bez pauzy více než devadesátiminutový program. Nejedná se sice o drastické zpívání v extrémních polohách, ale nároky na soustředění, intonaci, sledování okolních hlasů a přesnénástupy jsou obrovské.

Koncert složený celý z lamentací by snad mohl předem odrazovat dojmem monotónnosti, zvlášť když oba skladatelé pracovali s částečně shodným textem, ale interpretační úroveň nic takového nepřipouštěla. Navíc oba skladatelé od sebe byli dost zřetelně odlišitelní hudebně – a určitě i pouhým vnímavým poslechem, bez nějakých „odbornických“ analýz kontrapunktu.

Hudební členitost lamentací vyplývala už ze struktury textu: každou větu uvádí i v latinském překladu písmeno hebrejské abecedy, kterému se dostává samostatného polyfonního zpracování, následuje vlastní text a každé čtení završuje refrén „Jeruzaléme, obrať se k Hospodinu, Bohu svému“. Carol Luython odlišuje jednotlivé části především vnitřními proměnami a působí celkově spíš meditativním dojmem. Pedro Ruimonte naopak buduje z dramatické situace připomínající pozdější užívání polyfonie jako gradačního prostředku.

Celý koncert vlastně zapůsobil jako výjimečný moment zastavení v jakémsi dočasně stvořeném malém světě. Soustředění členů souboru Graindelavoix se přeneslo i na publikum a vytvořilo ohromně koncentrovanou atmosféru takřka bez doprovodných hluků, tedy i s minimem obvyklého kašle a vrtění v přestávkách mezi jednotlivými částmi. Přitom se jednalo o hodinu a půl velmi náročné hudby. A velmi silně zapůsobil i předěl mezi oběma autory, kdy se hudba opravdu vznesla jakoby o jednu energetickou hladinu výš a zesílila tak vědomí, že vzkříšení už je blízko.

Velikonoční festival duchovní hudby má před sebou ještě tři koncerty. Ve čtvrtek 20. dubna to bude Svědectví svatých v hudbě Hildegardy von Bingen – v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně vystoupí Tiburtina Ensemble. V pázek 21. dubna rovněž na Starém Brně varhanní koncert, na programu jsou Charles Tournemire, Bohuslav Martinů, Charles-Marie Widor, Vladimír Werner, Sigfrid Karg-Elert a Max Reger. A na závěr festivalu v neděli 23. dubna oratorium Paulus – tedy svatý Pavel – Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V kostele sv. Janů „u minoritů“ hraje Filharmonie Brno, zpívají Marie Fajtová, Štěpánka Pučálková, Jan Rusko, Roman Hoza a Český filharmonický sbor Brno, řídí Leoš Svárovský.

Ukřičené lamentace (temné hodinky). Lamentace Pedro Ruimonte (1607) a Carol Luython (1604). Graindelavoix (Belgie), umělecký vedoucí Björn Schmelzer. 12. 4. 2017, kostel sv. Jakuba, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.