Po matiné z minulé neděle ještě zůstaneme u výroční, to jest líné dramaturgie. Jen se podíváme do světa a připomeneme si, že letos uplyne 150 let od úmrtí Giacoma Meyerbeera (5. 9. 1791 – 2. 5. 1864). Giacomo Meyerbeer byl sice pruský Žid, ale jeho jméno patří neodmyslitelně k žánru velké francouzské opery. Je to dnes už ve své čisté podobě mrtvý styl a na jeviště se dostává spíš jako festivalová – nebo výroční – kuriozita

Přitom s ním přišlo do operních divadel to, co dnes považujeme za běžné – typy postav a jejich hlasová obsazení, tenoroví hrdinové, intrikující barytony, basoví ďáblové a tak dále. Velkolepá díla obsahovala balety, pochody, byla to efektní show, z nichž nejspíš přecházel zrak i sluch. Meyerbeer nebyl žádný hudební novátor, ale skladatel to byl výborný a občas použil nezvyklý nástroj – třeba violu d’amour nebo čerstvě vynalezený saxofon. Wagnerovi se v době jeho nuzných pařížských let snažil pomáhat, za což se mu Richard odvděčil hlavní rolí v pamfletu Das Judenthum in der Musik (Židovství v hudbě) i jinými nechutnostmi. Velký završitel novoromantické opery by asi nikdy nepřiznal, že by na něj někdo tak odporný jako Meyerbeer mohl mít vliv, ale požár Valhaly v závěru Soumraku bohů připomíná zkázu paláce na konci Meyerbeerova Proroka velmi neodbytně (uzavřít dílo efektní katastrofou, upálením hlavní postavy apod. k velké opeře rovněž patří). Jen ještě připomenu, že formou velké francouzské opery se inspirovali i mnozí italští skladatelé – Gioachino Rossini (Guillaume Tell), Gaetano Donizetti (Dom Sébastien, Roi de Portugal) nebo Verdi (Don Carlos, Les Vêpres siciliennes).

Dnes si v úvodu poslechneme předehru k opeře Dinorah. Po ní přijde árie Toujours son sommeil agite z opery L’Africaine (Afričanka), v níž kdysi excelovala Ema Destinová – dnes zpívá Shirley Verrett. Následuje taneční hudba z opery Le Prophète (Prorok), včetně slavného baletu Bruslaři. A na závěr přijde nečekaně finále – přesněji finále pátého dějství opery Robert le diable (Robert ďábel).