Když po dirigentovi zůstane perfektní studiová nahrávka Prstenu Nibelungova, má spolehlivě zaděláno na nesmrtelnost. Georg Solti (1912–1997) byl ale hudebník takových kvalit, že je k němu nespravedlivé spojovat ho s jediným počinem, ať už jakkoli mimořádným.

Jeho křestní jméno je snad lépe číst foneticky než s anglickou výslovností: narodil se v Maďarsku a studoval mimo jiné u Bély Bartóka. Umělecká poctivost a tvrdošíjnost se u něj vzácně pojila s laskavým vztahem k orchestrálním hráčům. Nebylo to úplně obvyklé v jeho době, kdy byl dirigent pořád ještě víc božský maestro než člověk. Narodil se mezi Karajanem a Bernsteinem a snad i osobností byl někde mezi nimi. Podstatně větší konzerva než ten druhý, a hodně vzdálený od nadpozemské nepřístupnosti prvního.

Byl považován za nejlepšího wagnerovského dirigenta své generace, nahrál na desky všechny Wagnerovy bayreuthské opery, a přitom ve festivalovém divadle v Bayreuthu dirigoval pouze jednu inscenaci v roce 1983. Abstraktní výklady a reinterpretace se mu nelíbily, v tom se jeho konzervativní myšlení dralo dopředu. Jeho nahrávka Prstenu stojí na rozhraní: je zvukově moderní, pěvecky dokonalá a typově skvěle obsazená, při současné reflexi Ringu ji nelze opominout, ale je tradičně vznešená, mohutná a důstojná. Velmi komorní pojetí kompletu Herberta von Karajana se od ní distancuje zcela zřetelně.

Soltiho operní nahrávky je radost poslouchat, ať už jsou to tak rozdílné věci jako Kouzelná flétna nebo Salome. Na DVD je k dispozici záznam Verdiho Otella s Plácidem Domingem, Kiri Te Kanawou a Sergejem Lejferkusem v hlavních rolích. Nahrávalo se u příležitosti Soltiho 80. narozenin a z provedení je dobře poznat, co měl rád. Jak živě vedl orchestr a pěvce skrz velkooperní herectví a kulisy. Milovníci bulváru zahlédnou v publiku i věčného prince Charlese s princeznou Dianou při jejich poslední společné návštěvě oficiální události. Z velkých Soltiho angažmá je dobré si připomenout aspoň londýnskou operu Covent Garden a Chicago Symphony Orchestra. A sentimentální řeči o muzikantském nebíčku si odpustít, i když to bylo právě 5. září, kdy se do něj odebral.