Hutné sdělení, opera bez árií, intenzivní proud hudby i textu. Operní Filoktétés Jana Klusáka publikum nešetří, ale nechat se vtáhnout do jeho světa stojí za kousek posluchačského vyčerpání, které nám Národní divadlo moravskoslezské připravilo.

Významy, slovy i hudbou neuvěřitelně našlapané dílo se vlastně vzpírá recenzování. Partituru nebo klavírní výtah se mi bohužel nepovedlo předem získat a zachytit všechno na jeden poslech se mi zdá téměř nemožné. Už rozsah libreta byl ohromující, za devadesát minut vychrlili pěvci více textu než v jiných operách za čtyři hodiny, sotva si lze představit, že by si s takovou intenzitou Sofoklovu předlohu někdo třeba jen četl. A teď navíc hudba, divadlo a znepokojeně se vrtící diváci okolo, kterým současná hudba neleze pod fousy – bez ohledu na pohlaví – a potřebují se k tomu okamžitě vyjádřit. Nicméně přišli, nakonec se zklidnili a kromě jedné výjimky, kterou jsem postřehl, ani neodcházeli. Snad je tedy komplikované dílo nakonec přece jen něčím zaujalo.

Jan Klusák zhudebnil libreto, které si vytvořil sám ze Sofoklova textu v překladu Rudolfa Mertlíka. Filoktétés byl účastníkem výpravy k Tróji, ale cestou ho uštknul had a nesnesitelný pach ze zhnisané rány i Filoktétův nářek natolik obtěžovaly okolí, že byl nešťastník vysazen na ostrově Lémnu. Tam strávil sám skoro celou Trojskou válku, ale teď se pro něj vrací Odysseus a Achillův syn Neoptolemos. Ne ze soucitu, ale protože podle věštby není možné Tróju dobýt bez Héraklova luku a šípů, a obojí má u sebe právě Filoktétés. Odysseus pošle za trpícím Filoktétem Neoptolema, aby jej lstí připravil o potřebné zbraně a přivedl jej na loď. Neoptolemovi se to podaří, ale hne se v něm svědomí, luk i šípy Filoktétovi vrátí, do věci se vloží i Odysseus, což Fiolktéta rozčílí ještě víc. K odchodu k Tróji ho nakonec vyzve deus ex machina: tentokrát je jím Héraklés, Filoktétés uposlechne, jeho trápení i hra končí.

Libreto je mírně řečeno mnohomluvné a hudba jej často ještě zhutňuje do rychle mluvených až chrlených pasáží. Skladatel jako by se vrátil až někam těsně před rok 1600, kdy vznikaly první opery, i když se jim tak ještě neříkalo. Pokus uvést antickou tragédii znovu na jeviště, důraz na text a jeho recitativní zhudebnění – florentští intelektuálové přelomu renesance a baroka by tomu jistě dobře a rádi rozuměli. Hudba Jana Klusáka ale zní současně, kromě obecných hudebně-dramatických principů jsem v ní přímé inspirace či reflexe dávných harmonických postupů nezaznamenal. Orchestrální doprovod se střídal s klavírem v systému, který mi na jeden poslech rovněž zcela unikl. Horší byla obecná úroveň orchestru ostravské opery: smyčce v malém orchestříku proti dechovým nástrojům zanikají, orchestr zní rozsypaně, neartikuluje, pořád něco nesedí. A nemyslím, že by za to mohl dirigent Marko Ivanović. Ten je od toho, aby operu nastudoval, ne aby učil orchestr hrát. Nepříliš dobře je na tom i sbor, v komorním obsazení byl slyšet každý hlas zvlášť, sbormistr Jurij Galatenko by měl své svěřence více prohánět.

Solidně se svých rolí zhostili pěvci. Jakub Tolaš jako Filoktétés a Jana Hrochová jako Neoptolemos odvedli výborné výkony, bylo jim rozumět i v krkolomných pasážích, rozsah jejich partů byl vpravdě wagnerovský. Téměř totální nepřítomnost ariózních momentů jim nedovolovala se ani na chvíli zastavit, spočinout na drženém tónu, rozklenout kousek melodie a vlastně si i trochu odpočinout. Jakub Tolaš takových míst přece jen několik měl, když se zarazil na svých nářcích, ale ta zmizela skoro dřív, než si jich posluchač stihl všimnout. Tady je potřeba říci, že recitativy připomínaly stylově spíš pozdější italský styl, který už nelpěl zcela dogmaticky na deklamaci, ale snažil se občas nacpat potřebný text do taktu. Opět se alibisticky schovám za pouhý jeden poslech bez znalosti partitury a podotknu, že mi to tak aspoň připadalo. Způsob občasného zdobení mi naopak staré „opery před operou“ připomínal hodně. Martin Gurbaľ jako Héraklés v zásadě obstál, i když mu nezněly dobře nejhlubší tóny. Jorge Garza (Odysseus) měl bohužel potíže s českým textem i s oproštěným recitativním stylem. V tomto směru bych řekl, že se na stylovém sjednocení zpěváků mělo více pracovat a to už bych vytkl hudebnímu nastudování, které se mi jinak zdálo dobré.

Režisér Jiří Nekvasil vytvořil v podstatě scénické oratorium, inscenace byla sošná, včetně podstavců se jmény, na nichž jednotliví představitelé občas stáli. Do značné míry lze říci, že v tomto směru neměl moc na vybranou, honit pěvce v tom přívalu textu a hudby do velkých akcí si nedovedu představit. Scéna Daniela Dvořáka umístila sbor do půlkruhové tribuny v pozadí, jejímž středem přicházely i odcházely jednotlivé postavy a do nějž sjel i výtah s Héraklem – bůh sestoupil na stroji zcela současném, až provokativně polopatickém (odkaz k jevištním strojům barokního divadla se tu ale střetl se samotnou operou). Současné byly i kostýmy Simony Rybákové a celá inscenace působila značně civilně. Sama o sobě nevypadala zle, ale s poezií textu se rozcházela se vším všudy. A při takto „literární“ opeře, která z textu vychází a neustále jej tlačí do popředí, se mi to přijímá jen těžko. Jako bychom se pohybovali ve dvou nekomunikujících světech zároveň. Náznak sjednocení přišel až v závěru, kdy se objevil Héraklés v neohebném kostýmu řecké sochy, Filoktétés s Neoptolemem před ním pokorně poklekli, přijali jeho příkaz, a odešli po schodišti vzhůru. Patos divadelního závěru našel s patosem textu společnou řeč a je škoda, že se takových momentů neobjevilo víc.

Filoktéta bych rád slyšel ještě jednou. Je to dílo, které stojí za pozornost i úsilí při nejednoduchém a napjatém vnímání. Chtělo by to ale dobrý orchestr, který nevzbuzuje podezření, že mu polovina not popadala pod pulty. A cením si toho, že Jiří Nekvasil i v podmínkách menšího divadla usiluje o dramaturgické počiny a nenechává současnou operu jen pro New Opera Days Ostrava, jakkoli jsou krásné a podnětné.

Jan Klusák: Filoktétés, libreto skladatel na základě Sofoklova dramatu v překladu Rudolfa Mertlíka. Hudební nastudování – Marko Ivanović, režie – Jiří Nekvasil, scéna – Daniel Dvořák, kostýmy – Simona Rybáková, sbormistr – Jurij Galatenko, dramaturgie – Daniel Jäger. Filoktétés – Jakub Tolaš, Odysseus / Oddyseův vyzvědač převlečený za kupce – Jorge Garza, Neoptolemos, syn Achilleův – Jana Hrochová, Héraklés – Martin Gurbaľ, Stráž – Jan Hrubý, Petr Venera. 21. 5. 2015 (světová premiéra 16. 5. 2015), Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava.